IV. ÚS 257/04
IV.ÚS 257/04 ze dne 21. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 257/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti F. P., zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 6. 2004, sp.zn. 5 Tdo 694/2004, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 1. 2004, čj. 55 To 368/2002-536 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 2002, čj. 4 T 329/99-481, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 2002 byl František Puchýř (dále jen "stěžovatel") mj. uznán vinným dvojnásobným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1,2 tr.zák. a dvojnásobným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,2 tr.zák., za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jeho výkon podmíněně odložil na dobu pěti let, za současného vyslovení dohledu. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozeným (s výjimkou poškozeného D. a společnosti a.s. Plasty a formy Chuchelná) vzniklé škody.

Krajský soud v Ústí nad Labem odvolání stěžovatele a poškozeného Duška zamítl usnesením ze dne 6. 1. 2004. V odůvodnění uvedl, že neshledal pochybení soudu prvního stupně, pokud nevyhověl dalším důkazním návrhům obžalovaného. Soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. řádu tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. V hlavním líčení zákonným způsobem provedl všechny dostupné významné důkazy a tyto hodnotil způsobem odpovídajícím zásadám hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, načež vyvodil v přezkoumávané části rozsudku v podstatě správná a úplná skutková zjištění.

Stěžovatel podal též dovolání, v němž vyslovil přesvědčení, že v důsledku rozhodnutí obou soudů mu byla upřena práva na obhajobu a práva podle § 2 odst. 5 tr. řádu a že v řízení nebyly připuštěny důkazy navrhované obhajobou. Skutková zjištění tak zůstala neúplná, v důsledku čehož došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení věci. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 23. 6. 2004 odmítl s odůvodněním, že dovolací námitky stěžovatele směřují výlučně do oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto hodnocení. Nesprávnost hmotněprávního posouzení jednání stěžovatele je jím shledávána výlučně v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci způsobeném odmítnutím důkazů navrhovaných obhajobou, tedy v porušení procesních ustanovení trestního řádu o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, dovolací námitky však nevytýkají pochybení v právním posouzení skutku nebo porušení jiného hmotněprávního ustanovení, jak vyžaduje uplatnění stěžovatelem označeného dovolacího důvodu. Dovolání tak bylo podáno z jiných důvodů než uvedených v § 265b odst. 1 tr.ř.

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 2. 8. 2004 se F. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal aby Ústavní soud nálezem zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost pravomocného rozsudku, s odůvodněním, že již nyní dochází k exekuci jeho majetku a tím i k bezdůvodnému obohacení poškozených. Navrhl též, aby jeho věc byla projednána jako naléhavá mimo pořadí.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že ústavní stížnost podává opakovaně. Předcházející ústavní stížnost, kterou podal v zájmu zachování lhůty již dne 3. 3. 2004, byla usnesením ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 131/04, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Dle jeho názoru však měla být odmítnuta správně jako nepřípustná pro nevyčerpání všech opravných prostředků. Uvedené usnesení tak bylo vydáno předčasně. S odvoláním na sdělení Ústavního soudu č. 32/2002 Sb. stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že opakovaná ústavní stížnost bude Ústavním soudem projednána a nebude odmítnuta jako věc již jednou rozhodnutá. Stěžovatel je toho názoru, že usnesení ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 131/04 bylo vydáno v rozporu s nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 219/03, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 464/99.

Základní námitky tvořící obsah ústavní stížnosti stěžovatel uplatnil již v odvolání, dovolání i v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 5. 3. 2004 (sp. zn. I. ÚS 131/04). Směřují proti neprovedení výslechu obhajobou navržených svědků Kozla a Plška. Z této skutečnosti stěžovatel dovozuje, že právní závěry soudů prvního i druhého stupně jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Pokud by obecné soudy doplnily dokazování způsobem navrženým obhajobou, musely by jej obžaloby zprostit. Rozhodně by se prokázalo, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestných činů a nemohlo by tak být rozhodováno ani o náhradě škody v adhezním řízení. Právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů a postaveno, nekorespondují se skutkovými zjištěními. Postupem soudů mu tak bylo odňato právo vyjádřit se ke všem důkazům a skutečnostem, které, pokud by byly provedeny, přinesly by zvrat v jeho prospěch. Dále namítl porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel dále tvrdí, že odvolací soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými zejm. v ust. § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu, čímž porušil základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.

Stěžovatel uvedl též okolnosti, za nichž jeho obhájce odstoupil od poskytování právní pomoci a z nich dovodil porušení práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, v důsledku čehož došlo i k porušení principu rovnosti stran dle čl. 37 odst. 3 Listiny, za situace, kdy státní zástupce a soud je práva dokonale znalý a on sám právo nezná vůbec.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Česká Lípa, sp. zn. T 329/99, připojil vlastní spis I. ÚS 131/04, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, obsahem ústavní stížnosti, jakož i s dalšími shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Tvrzení stěžovatele, že jeho původní ústavní stížnost sp. zn. I. ÚS 131/04 měla být jako nepřípustná pro nevyčerpání všech prostředků odmítnuta, postrádá opodstatnění. Z vyžádaného spisu je patrno, že stěžovatel podal nejprve ústavní stížnost (5. 3. 2004) a teprve po rozhodnutí Ústavního soudu dovolání (faxem 30. 4. 2004, v písemné formě 3. 5. 2004). Ústavní soud v době rozhodování o podané ústavní stížnosti (16. 3. 2004) měl důvod předpokládat - v důsledku stěžovatelovy taktiky - že stěžovatel má zato, že v jeho věci dovolací důvod není dán (z posléze učiněného rozhodnutí dovolacího soudu se podává, že tomu tak skutečně bylo). Odmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost za takto stěžovatelem nastolené situace by Ústavní soud odepřel stěžovatelem žádaný přezkum ústavnosti napadených rozhodnutí.

Ústavní soud, při nedostatku jiného adekvátního procesního prostředku v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v rámci posouzení podmínek řízení ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 6. 1. 2004, čj. 55 To 368/2002-536 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 5. 8. 2002, čj. 4 T 329/99-481, v návaznosti na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004, čj. I. ÚS 131/04-7, uvádí, že zájem ochrany základních práv stěžovatele vyžaduje v daném případě jistou pružnost a ústup od přílišného formalismu, s přihlédnutím zejména k tomu, že o původní ústavní stížnosti Ústavní soud nerozhodl nálezem (jímž by byl vázán) a proto posoudil podanou ústavní stížnost jako návrh přípustný ve smyslu § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že obecné soudy měly provést veškeré jím navrhované důkazy, a pokud tak neučinily, porušily tím jeho ústavní procesní práva zakotvená v čl. 38 odst. 2 Listiny. Toto tvrzení bude Ústavní soud posuzovat z hlediska práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jejichž relevantní části zní:

"Článek 6 Právo na spravedlivý proces

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně (...) projednána (...) soudem, (...), který rozhodne (...) o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. (...)

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: (...)

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě; (...)"

Ústavní soud konstatuje, že k problematice obecným soudem opomenutých důkazů existuje četná judikatura jeho i Evropského soudu pro lidská práva.

Např. v odůvodnění nálezu III. ÚS 87/99 "Ústavní soud .... poukazuje na své stanovisko k otázce opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97), když konstatoval, že zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1) nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží tak svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny." V odůvodnění nálezu sp. zn IV. 219/03 Ústavní soud uvedl: "V procesním postupu obecných soudu v trestním řízení je třeba dodržovat základní zásady zakotvené v ustanovení § 2 trestního řízení, a to zejména zásadu zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 trestního řádu) a zásadu volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Podle ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují se stejnou pečlivostí okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dle zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však nesmí být projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, důkazní postup je nezbytné vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Tento požadavek je vtělen do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 trestního řádu) a usnesení (§ 134 odst. 2 trestního řádu). Citovaná ustanovení nároky na odůvodnění zvýrazňují zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, v kteréžto situaci je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), klást zvýšené požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení trestního zákona v otázce viny a trestu. " V odůvodnění odmítavého usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 128/94 Ústavní soud uvedl: "K námitce stěžovatelů, že soudy neakceptovaly jejich návrh na vypracování znaleckého posudku (z čl. 152 vyžádaného spisu vyplývá, že obhájce stěžovatelů mj. navrhl opatření znaleckého posudku z oboru soudního lékařství), Ústavní soud uvádí, že z hlediska čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a musí zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého řízení. Právo na spravedlivý proces implikuje jak pro obžalobu, tak pro obhajobu možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim, stejně jako možnost navrhnout důkazy k prokázání svých tvrzení. Samotná přípustnost důkazů ovšem podléhá v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Je tedy v zásadě na obecných soudech, aby posoudily, zda se v jednotlivém případě jedná o důkazní návrhy, které jsou pro jejich posouzení věci nezbytné, a aby v případě, že důkaz navržený obhajobou neprovedou, dostatečným způsobem vyložily, proč jej pro své rozhodnutí považovaly za nadbytečný."

Pokud jde o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k principům spravedlivého trestního procesu, z této vyplývá, že tomuto Soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení vnitrostátního soudu svým vlastním. Jeho úkolem je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně připuštění a provádění důkazů, bylo "spravedlivé" ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ve věci Schuler Zgraggen proti Švýcarsku,1993, A-263, § 66). Článek 6 odst. 1 Úmluvy neupravuje problematiku důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých otázkách (podle zprávy Komise ke stížnosti č. 7945/77).

V rozsudku ve věci P.S. proti Německu, 2001 (viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, Soudní judikatura č. 3/2002,str. 149 a násl.) Evropský soud pro lidská práva uvedl, že "přípustnost důkazů podléhá v první řadě pravidlům vnitrostátního práva a že je v zásadě na vnitrostátních soudech, aby posoudily předložené důkazy. Úlohou Soudu podle Úmluvy není, aby rozhodl, zda výpovědi svědků byly právem připuštěny jako důkazy, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkaz, bylo spravedlivé (viz Doorson proti Nizozemí, 1996 a Van Mechelen a další proti Nizozemí, 1997). .........

Všechny důkazy musí být za normálních okolností provedeny ve veřejném soudním jednání, v přítomnosti obžalovaného, aby bylo řízení kontradiktorní. Existují výjimky z tohoto principu, avšak nesmějí porušovat práva obhajoby. Obecným pravidlem je, že obžalovanému musí být dána adekvátní a náležitá příležitost, aby zpochybnil výpovědi svědka proti sobě a kladl mu otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. ........... .

Avšak podle čl. 6 Úmluvy lze připustit pouze taková opatření omezující práva obhajoby, která jsou striktně nezbytná. Navíc k tomu, aby se obžalovanému dostalo spravedlivého procesu, musí být potíže způsobené obhajobě omezením jejích práv dostatečně kompenzovány postupem justičních orgánů.

Tam, kde je odsouzení založeno výlučně nebo v rozhodující míře na výpovědích učiněných osobou, kterou obžalovaný neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, a to buď v průběhu vyšetřování anebo při soudním jednání, jsou práva obhajoby omezena v rozsahu neslučitelném se zárukami poskytovanými článkem 6."

Pokud jde o řízení před soudem prvního stupně, z vyžádaného spisu (protokol o hlavním líčení před Okresním soudem v České Lípě dne 5. 8. 20002, č.l. 469 a násl.) plyne, že senát usnesením podle § 2 odst. 5 tr. řádu návrhy na výslech svědků mj. K. a P. zamítl s tím, že tyto důkazy nebudou provedeny. Z protokolu, ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku, však přímo nevyplývá, jaké důvody senát okresního soudu k tomuto rozhodnutí vedly. Stejně tak dle názoru Ústavního soudu ani odvolací soud nevěnoval přiměřenou pozornost v tomto směru uplatněné odvolací námitce, když se omezil pouze na obecné konstatování zákonných procesních principů stanovených v podle § 2 odst. 5 tr. řádu. Z tohoto pohledu dle názoru Ústavního soudu obecné soudy plně nedostály shora uvedenému požadavku, aby v případě, že důkazy navržené obhajobou neprovedou, dostatečným způsobem vyložily, proč je pro své rozhodnutí považovaly za nadbytečné.

I přes uvedené konstatování je Ústavní soud toho názoru, že řízení jako celek nelze označit za řízení nespravedlivé. K tomuto závěru vede zejména zjištění, že stěžovatel nebyl odsouzen za jednání směřující vůči svědkům, které neměl příležitost vyslýchat nebo dát vyslýchat, jak z rozsudku soudu prvního stupně zřejmě vyplývá. S přihlédnutím k této skutečnosti a výše uvedeným principům spravedlivého procesu, Ústavní soud nabyl přesvědčení, že trestní řízení týkající se zpronevěry a podvodu bylo jako celek spravedlivé, neboť odsouzení bylo zcela založeno na jiných důkazech než na výpovědi dotyčných nepředvolaných svědků. Obecnému soudu je nutno přiznat právo v jednotlivém případě rozhodnout, zda se jedná o důkazní návrhy, které jsou pro posouzení věci nezbytné. Ústavnímu soudu nepřísluší spekulovat, k jakým důsledkům by případný výslech svědků navržených stěžovatelem vedl; nelze po něm též požadovat, aby zkoumal, zda by případný výslech navrhovaných svědků skutečně mohl přivést "zvrat ve prospěch stěžovatele".

Tvrzení stěžovatele o tom, že došlo porušení práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny, považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněné, neboť již ze stěžovatelem v ústavní stížnosti popsaných okolností je zřejmé, že důvody odmítnutí poskytování právních služeb vznikly jeho přičiněním. Bylo především jeho věcí, aby využil svého práva podle článku 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy, které mu zaručuje právo na bezplatnou pomoc obhájce, jestliže obviněný nemá prostředky na zaplacení obhájce a vyžadují to zájmy spravedlnosti.

K námitce porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny nutno uvést, že nejdůležitějším pravidlem vyplývajícím z principu presumpce neviny je, že důkazní břemeno nese obžaloba, nikoliv obviněný. Obžaloba musí prokázat vinu obviněného, nikoliv obviněný svoji nevinu. Svým tvrzením se stěžovatel dožaduje, aby Ústavní soud přehodnotil jeho odsouzení obecnými soudy a jejich závěry o jeho vině, což mu, jak výše zdůvodněno, nepřísluší. Proto i v této části se jedná o tvrzení zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nevyhověl žádosti stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť tato neobsahuje konkrétní skutečnosti prokazující splnění podmínek pro vyhovění této žádosti stanovených v § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2005

JUDr. Miloslav Výborný v.r. zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.