IV. ÚS 2566/12
IV.ÚS 2566/12 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky FOCUS-METAL s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 2, Ostrava, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 330/2011-115 ze dne 7. 6. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a ze spisu Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"), který si Ústavní soud za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, bylo zjištěno, že okresní soud usnesením č. j. 29 E 100/2011-37 ze dne 16. 5. 2011 vyhověl návrhu stěžovatelky a nařídil dle rozhodčího nálezu Mgr. Martina Mojžíška č. j. RN 10/2007 ze dne 20. 1. 2008 výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice"). Usnesením krajského soudu č. j. 22 Co 330/2011-115 ze dne 7. 6. 2012 bylo k odvolání vedlejší účastnice usnesení okresního soudu změněno tak, že se návrh na výkon rozhodnutí zamítá.

Posledně uvedené rozhodnutí krajského soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zdůraznila, že na základě rozhodčího nálezu Mgr. Martina Mojžíška č. j. RN 10/2007 ze dne 20. 1. 2008 podávala celou řadu návrhů na výkon rozhodnutí, kterým bylo vždy ze strany obecných soudů vyhověno. Legitimně proto očekávala, že shodně bude postupováno i v nyní projednávané věci. Stěžovatelka krajskému soudu vytýkala, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by nařídil jednání, aniž by provedl dokazování a aniž by svůj právní názor, odlišný od dosavadních rozhodnutí, stěžovatelce předestřel a dal jí možnost s ním polemizovat. Stěžovatelka dále odkázala na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 526/11 ze dne 7. 6. 2011, kterým Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost vedlejší účastnice proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byl nařízen výkon rozhodnutí na základě téhož rozhodčího nálezu. Dle stěžovatelky z citovaného usnesení vyplývá, že došlo k uzavření rozhodčí doložky a že na základě předmětného rozhodčího nálezu lze nařídit výkon rozhodnutí. Stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s argumentací krajského soudu, že způsobem určení rozhodce byl obcházen zákon, v důsledku čehož nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy, tudíž rozhodce neměl pravomoc daný spor rozhodnout, a proto jím vydaný rozhodčí nález nemůže být akceptován jako exekuční titul v rámci řízení o výkonu rozhodnutí. Stěžovatelka měla za to, že mezi stranami byla sjednána platná rozhodčí doložka, a pokud snad vznikla o platnosti doložky pochybnost, má být tato otázka řešena v řízení o zrušení rozhodčího nálezu a nikoliv v řízení exekučním. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, na nějž krajský soud odkazoval, dle stěžovatelky na nyní projednávanou věc nedopadá. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl jak uvedeno výše, tzn. usnesení krajského soudu č. j. 22 Co 330/2011-115 ze dne 7. 6. 2012 svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky s názorem krajského soudu, že rozhodčí nález Mgr. Martina Mojžíška č. j. RN 10/2007 ze dne 20. 1. 2008 není exekučním titulem, neboť nebyl vydán k tomu pravomocným orgánem. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatelky na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jejích ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadené rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Krajský soud své závěry, vedoucí k zamítnutí návrhu stěžovatelky na nařízení výkonu rozhodnutí, řádně a srozumitelně odůvodnil, Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jeho úvahy jakkoliv přehodnocovat.

Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) konstatoval, že zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování (obdobně Ústavní soud judikoval v nálezech sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, IV. ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013, II. ÚS 3406/10 ze dne 14. 3. 2013, I. ÚS 174/13 ze dne 7. 5. 2013, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z hlediska ústavněprávního tedy krajský soud nikterak nepochybil, jestliže se otázkou určitosti a transparentnosti výběru rozhodce zabýval, resp. jestliže o nedostatky v tomto směru zjištěné opřel své zamítavé rozhodnutí. Názor vyjádřený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 526/11 ze dne 7. 6. 2011 byl citovanou nálezovou judikaturou překonán.

Ústavní soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky, že jí měla být ze strany krajského soudu poskytnuta možnost na předmětný právní názor reagovat. Námitku neplatnosti rozhodčí doložky z titulu neurčitého výběru rozhodce uplatnila vedlejší účastnice ve svém odvolání ze dne 6. 6. 2011, s nímž byla stěžovatelka seznámena a mohla k němu zaujmout stanovisko, což také prostřednictvím podání ze dne 17. 6. 2011 učinila. Dokazování nebylo třeba provádět, neboť důvodem změny usnesení okresního soudu bylo odlišné právní posouzení věci odvolacím soudem, nikoliv odchýlení se od učiněných skutkových zjištění.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.