IV. ÚS 2558/08
IV.ÚS 2558/08 ze dne 26. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti L. O., zastoupeného JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Plzni, Mikulášská 9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008 č. j. 1 Co 238/2008-123 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2008 č. j. 34 C 112/2007-93, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost stran v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na přístup k soudu, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, podal dne 15. 11. 2006 společně s dalšími navrhovateli žalobu proti České republice - Vězeňské službě České republiky, kterou se domáhal ochrany svého práva na zdraví v souvislosti s neplněním povinností podle zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 379/2005 Sb."), spočívajícím v dlouhodobém vystavení účinkům tzv. pasivního kouření v prostorách Věznice Valdice. V souvislosti s tímto řízením stěžovatel podal návrh na osvobození od soudních poplatků, ve kterém prokázal svou špatnou majetkovou situaci a argumentoval splněním podmínky absence svévolnosti či bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva. Městský soud v Praze však usnesením ze dne 22. 2. 2008 č. j. 34 C 112/2007-93 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal a k podanému odvolání Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17. 7. 2008 č. j. 1 Co 238/2008-123 usnesení Městského soudu v Praze potvrdil.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje svůj nesouhlas se závěry učiněnými obecnými soudy v napadených usneseních, že se z jeho strany jedná, pokud jde o osvobození od soudních poplatků, o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť zákaz kouření dle zákona č. 379/2005 Sb. se podle názoru soudů na věznice nevztahuje, a to s odůvodněním, že budovy věznic jsou sice budovami státního orgánu, ale že tyto budovy neposkytují veřejné služby. Nepřiznáním osvobození od soudních poplatků tak obecné soudy vytvořily překážku v přístupu stěžovatele k soudu, a to již během řešení tzv. "předběžných otázek" bez veřejného sporného jednání. Uvedený závěr by ale podle názoru stěžovatele mohly obecné soudy učinit až po provedeném dokazování v rámci sporného řízení. Stěžovatel v tomto ohledu argumentuje judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") k "předběžným otázkám", zejména pak rozsudkem ESLP ve věci Kreuz proti Polsku (č. 28249/95 ze dne 19. 6. 2001), který připouští omezení práva na soud, jež by bylo slučitelné s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pouze tehdy, pokud sleduje legitimní cíl, a když mezi tímto cílem a použitými prostředky existuje rozumný vztah přiměřenosti. Podle názoru stěžovatele tak v jeho případě jde o svévolné uplatňování soudní moci v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

4. Stěžovatel rovněž zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu, že se zákon č. 379/2005 Sb. nevztahuje na české věznice a namítá, že vůči jeho osobě není plněno ustanovení § 23 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Uvádí k tomu, že nekuřácké prostory jsou s kuřáckými prostory spojeny skrze "komíny na toaletách", v kulturní místnosti, ač je to zakázáno, se kouří a každý vězeň musí uposlechnout příkaz, aby vstoupil např. do kanceláří vychovatelů, kde je nakouřeno. Všechny tyto otázky měly být podle stěžovatele předmětem dokazování při veřejném sporném řízení. Stěžovatel dále odmítá tvrzení odvolacího soudu, že v daném případě nelze vymáhat povinnost, kterou zákon neukládá. Poukazuje v tomto směru na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, kde je uloženo orgánům Vězeňské služby České republiky dbát při provádění služebních zákroků a služebních úkonů cti a důstojnosti osob, s nimiž je jednáno, a nepřipustit, aby těmto osobám služebním zákrokem nebo služebním úkonem vznikla bezdůvodná újma. Stěžovatel s ohledem na shora uvedené vyslovuje přesvědčení, že v jeho případě mělo dojít k osvobození od soudních poplatků, aby mohlo být naplněno jeho právo na přístup k soudu. S ohledem na shora uvedené proto stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, jakož i všechna rozhodnutí na tato dvě rozhodnutí navazující, zrušil. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatel ve smyslu ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení části první věty ustanovení § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve znění: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva", jež je podle jeho názoru neslučitelná s judikaturou ESLP, neboť Úmluva takovou větu nezná, a uvedená věta je v rozporu i s právem na spravedlivý proces.

II.

5. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 112/2007 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.

6. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření zcela odkazuje na odůvodnění svého usnesení ze dne 17. 7. 2008.

7. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že nemá za to, že by se v rámci rozhodování dopustil porušení ústavních práv stěžovatele a odkazuje na obsah obou ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nemá tedy za to, že by bylo na místě napadená usnesení rušit, stejně tak nemá za to, že by bylo ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s Ústavou České republiky, protože aplikace příslušného ustanovení není ve svévoli soudu, proti které by nebylo odvolání, ale jedná se o rozhodnutí, proti kterému lze podat odvolání, rozhodnutí, které musí být odůvodněno, pokud v návrhu na osvobození od soudních poplatků není vyhověno.

8. Shora uvedená vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.

9. Jak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže na sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Výjimku z tohoto pravidla tvoří pouze situace, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu(.

10. Ústavní soud po připojení spisového materiálu přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

11. Institut osvobození od soudních poplatků je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Je však nutné konstatovat, že uvedeným zákonným ustanovením není účastníku řízení přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat, přičemž rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků náleží obecným soudům.

12. Ústavní soud se ve své dosavadní praxi opakovaně zabýval otázkou důvodnosti nároků na osvobození od soudních poplatků. V zásadě ve své judikatuře zastává stanovisko, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti tohoto uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 19, usnesení č. 28, str. 275), až na případy, pokud by obecné soudy při aplikaci příslušného zákonného ustanovení jednoduchého práva postupovaly svévolně.

13. Jak plyne z připojeného spisového materiálu žalobou na ochranu osobnosti se stěžovatel a další osoby domáhaly zaplacení nemajetkové újmy ve výši 10.000.000,- Kč a omluvy za to, že ve Věznici Valdice nebyla od nabytí účinnosti zákona č. 379/2005 Sb. zabezpečena řádná ochrana osob před vlivem karcinogenních zplodin z tabákových výrobků prostřednictvím "pasivního kouření". Žádost stěžovatele a dalších účastníků předmětného řízení o osvobození od soudních poplatků, podaná v této souvislosti, byla soudem prvého stupně zamítnuta s tím, že se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, a toto zamítavé rozhodnutí bylo posléze potvrzeno odvolacím soudem. Ústavní soud v souvislosti s nyní posuzovanou ústavní stížností připomíná, že se ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2379/08 zabýval ústavní stížností dalšího účastníka předmětného řízení, jemuž obecné soudy rovněž nepřiznaly osvobození od soudních poplatků, přičemž v uvedené věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. V nyní Ústavním soudem posuzované věci jde však o situaci odlišnou. V předmětném řízení o žalobě na ochranu osobnosti Městský soud v Praze v dalším postupu usnesením ze dne 10. 9. 2008 č. j. 34C 112/2007-128 řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil. Proti tomuto jeho usnesení podal odvolání z účastníků řízení pouze A. Ž. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel L. O. předmětné usnesení o zastavení řízení řádným opravným prostředkem nenapadl, neuplatnil tak všechny prostředky k ochraně svého práva a uvedené usnesení se ve vztahu k jeho osobě stalo pravomocným. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že vzhledem k tomuto stěžovatelovu postupu nelze pominout zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), vyžadující od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, kdy, v jakém rozsahu a jakým způsobem bude o ochranu svého práva usilovat, a jak je ochrany svého práva dbalý. Účastník řízení je v souladu s uvedenou zásadou nepochybně odpovědný za své procesní kroky, jejichž volba může výsledek řízení předurčovat. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.

15. Pokud stěžovatel proti rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení předmětného řízení pro nezaplacení soudního poplatku nepodal řádný opravný prostředek, ač v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí obecného soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, jež rozhodnutí o zastavení řízení předcházelo, pak Ústavní soud nemohl uvedenou skutečnost při svém posuzování dané věci nevzít v úvahu a shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

16. Stěžovatel s ústavní stížností spojil návrh na zrušení části první věty ustanovení § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění: "a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva". Z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. To ve svých důsledcích však rovněž znamená, že návrh na zrušení právního předpisu sdílí osud ústavní stížnosti, a jestliže Ústavní soud ústavní stížnost odmítne z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je současně odmítnut také připojený návrh na zrušení právního předpisu. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) přenášela i na ty, kteří takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 4, usnesení č. 22, str. 351).

17. Z výše vyložených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.