IV. ÚS 2557/14
IV.ÚS 2557/14 ze dne 22. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Babíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 11 T 77/2011-1268 ze dne 16. 4. 2013, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 4 To 264/2013-1304 ze dne 20. 8. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 18/2014-1433 ze dne 26. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, chráněná čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z připojeného spisového materiálu se podává, že rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") č. j. 11 T 77/2011-1268 ze dne 16. 4. 2013 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel, zkráceně řečeno, dopustit tak, že po společné dohodě s P. N., vydávajícím se za JUDr. Michala Nováka, vylákali nejprve dne 6. 3. 2010 manžele Šmukařovy k prohlídce bytu č. 21, na adrese B., a v návaznosti na to jim dne 9. 3. 2010 při schůzce v hotelu Grand v Brně předložili kupní smlouvu o převodu členských práv k výše uvedenému bytu, kterou za prodávajícího, společnost Amon Re, s. r. o., osobně a na místě podepsal stěžovatel jakožto její jednatel, kdy téhož dne P. N. vyinkasoval od manželů Šmukařových zálohu ve výši 900 000 Kč a dne 10. 3. 2010 doplatek v částce 195 000 Kč. Stěžovatel s P. N. takto jednali, přestože nebyli držiteli členských práv k předmětnému bytu, ani nebyli k jejich prodeji pověřeni či jinak oprávněni ve věci jednat. Za popsanou trestnou činnost soud stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Stěžovateli byla dále uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s odsouzeným P. N. zaplatil na náhradě škody manželům Šmukařovým částku 1 095 000 Kč.

Na druhou stranu městský soud stěžovatele dle § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zprostil obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako přečin poškození cizích práv dle § 181 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku, spočívající v podvodném vyhotovení směnek a jejich užití při fiktivním prodeji bytu č. 21, na adrese B., to vše ke škodě manželů Bečvových, kteří byli vlastníky členských práv k tomuto bytu.

Pro úplnost je na místě dodat, že městský soud rozhodoval ve věci celkem třikrát. Jeho předchozí rozsudky ze dne 30. 1. 2012 a ze dne 28. 6. 2012, jimiž byl stěžovatel obžaloby zproštěn v plném rozsahu, zrušil k odvolání státního zástupce městského státního zastupitelství Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud"), a to usnesením č. j. 4 To 138/2012-1045 ze dne 24. 4. 2012 a ve druhém případě usnesením č. j. 4 To 364/2012-1172 ze dne 18. 9. 2012.

Městský soud věc znovu projednal, načež dne 16. 4. 2013 vydal ústavní stížností napadený rozsudek. Odvolání, jež proti němu podal stěžovatel, krajský soud následně usnesením č. j. 4 To 264/2013-1304 ze dne 20. 8. 2013 jako nedůvodné zamítl.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 3 Tdo 18/2014-1433 ze dne 26. 3. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.

Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti tvrdil, že napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející byla zatížena libovůlí ze strany obecných soudů, jež ve svém důsledku vedla k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v prvé řadě poukázal na postup odvolacího soudu, který byl v rozporu nejen s ustanovením § 263 odst. 7 trestního řádu, ale i konstantní judikaturou Ústavního soudu, reprezentovanou např. nálezem sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008, a rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 998/2006 ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 11 Tz 53/91 ze dne 15. 8. 1991, sp. zn. 2 Tzn 187/96 ze dne 13. 11. 1996 a sp. zn. 9 Tz 41/98 ze dne 22. 4. 1998. Odvolací soud podle stěžovatele pochybil tím, že opakovaně zrušil řádně odůvodněné zprošťující rozsudky nalézacího soudu, přičemž konkrétně ve svém druhém rozhodnutí ze dne 18. 9. 2012 nalézacímu soudu uložil, aby provedené důkazy hodnotil jinak než doposud a vycházel z nových, odvolacím soudem formulovaných skutkových zjištění, podle nichž stěžovatel uvedl poškozené v omyl a trestného činu podvodu se tedy dopustil. Takto krajský soud konal, aniž by v nalézacím řízení hodnocené důkazy znovu provedl ve veřejném zasedání, a aniž by stěžovali umožnil se ke změně náhledu na skutková zjištění vyjádřit, případně navrhnout důkazy nové. Rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 18. 9. 2012 stěžovatel považoval za nezákonné též z důvodu, že odvolací soud nejprve ve věci nařídil veřejné zasedání, avšak následně rozhodl v zasedání neveřejném, které se navíc časově krylo se zasedáním veřejným.

Stěžovatel dále namítal, že mezi popisem jemu vytýkaného jednání ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, skutkovými zjištěními obecných soudů a obsahem jimi provedených důkazů panuje extrémní nesoulad. Obecnými soudy tvrzené skutečnosti, že s odsouzeným N. jednali po společné dohodě, že oba řešili prodej členských práv k bytu a že kupní smlouvu poškozeným předložili rovněž oba společně, z dokazování podle stěžovatele nevyplynuly, ba dokonce mu přímo odporovaly. Nehledě na to stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že jemu přisuzované jednání nenaplňovalo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku, resp. že nebyla dána příčinná souvislost mezi tímto jednáním a vzniklou škodou. Jestliže mu obecné soudy kladly za vinu, že podepsal kupní smlouvu o převodu členských práv k předmětnému bytu, pak již nezohlednily, že poškození porušili snad všechna ujednání této smlouvy a zcela nelogicky, neopatrně a lehkovážně předali prostředky ve výši 1 095 000 Kč odsouzenému N. Stěžovatel zdůraznil, že pokud by poškození postupovali podle kupní smlouvy, která stanovila, že kupní cena ve výši 550 000 Kč má být uhrazena na účet společnosti Amon Re, s. r. o., až poté, co dojde k převodu členských práv na bytovém družstvu, nikdy by jim žádná škoda nevznikla, rozhodně ne v takové výši. Obecné soudy ve svých rozhodnutích k neobezřetnému chování poškozených ovšem nepřihlédly, čímž nedostály judikatuře Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 486/2010 ze dne 25. 56. 2010 a sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 ze dne 14. 3. 2013), v souladu s níž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv, ani instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.

Poslední výtka směřovala do rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel jej podrobil kritice za to, že se nedostatečně zabýval shora zmiňovanými pochybeními obecných soudů. Stěžovatel soudil, že je povinností Nejvyššího soudu zasáhnout, je-li namítáno porušení práva na spravedlivý proces, a to i v případě, že by příslušné dovolací námitky nebylo možno podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů. Postup, jenž zvolil Nejvyšší soud v této věci, představuje naopak odepření soudní ochrany.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů je ústavně svěřeno obecným soudům. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Ke zrušení soudního rozhodnutí Ústavní soud přistupuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, jejíž jádro tvoří polemika stěžovatele s hodnocením důkazů obecnými soudy, jejich skutkovými zjištěními a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabýval soud odvolací a v rámci svých kompetencí i soud dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel je nadále přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí a stížnostní argumentací se snaží zvrátit rozhodnutí ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

Ústavní soud si vyžádal trestní spis, přezkoumal postup obecných soudů a v jejich postupu žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nenalezl. Dle jeho náhledu obecné soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových zjištění. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku stěžovatelem, prostého zjevného faktického omylu či logického excesu. Odůvodnění rozhodnutí obecných soudů jsou též v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu (§ 125 odst. 1) a argumentace v nich uvedená je přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

Patřičné pozornosti ze strany obecných soudů se dostalo i otázce právní kvalifikace spáchaného skutku, k níž se podrobně vyjádřil zejména Nejvyšší soud, a to v návaznosti na zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Dovolací soud vyvrátil stěžovatelem předkládanou verzi skutkového děje, podle níž "pouze podepsal smlouvu". Připomněl, že stěžovatel před poškozenými vystupoval jako jednatel realitní společnosti, která má oprávnění podíl na členských právech k předmětnému bytu prodat, ačkoli si musel být vědom toho, že žádné takové oprávnění nemá, že manželé Bečvovi byt prodávat nechtějí, přesto o tom poškozené ujišťoval, byť leckdy jen tím, že při setkání zúčastněných osob nepopíral nepravdivá tvrzení odsouzeného N. Podle obecných soudů stěžovatel v celém případu sehrál daleko větší roli, než sám připouští. Bez jeho aktivního zapojení do věci by nebylo možno trestnou činnost spáchat v té podobě, jak byla popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.

Ve světle naznačených a obecnými soudy důkladně rozvedených skutkových okolností případu neobstojí ani výhrada stěžovatele týkající se absence kauzálního nexu mezi jeho počínáním a vznikem škody. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Současně platí, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. Přerušení příčinné souvislosti by nastalo pouze tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. V nyní projednávané věci není sporu o tom, že částka v celkové výši 1 095 000 Kč byla poškozenými uhrazena v souvislosti s koupí členských práv k družstevnímu bytu, který nebyl ve skutečnosti k tomu oprávněnými osobami nabídnut k prodeji, přesto to byl právě stěžovatel, jenž ve spolupráci s odsouzeným N. přesvědčil poškozené o opaku a umožnil mu tak tuto částku z poškozených vylákat. Jinými slovy, příčinnou souvislost nelze považovat bez dalšího za přerušenou jen proto, že se poškození zachovali neopatrně.

Nepřípadné jsou rovněž úvahy stěžovatele o subsidiární úloze trestní represe, které se odvíjí pouze z obecného poukazu na soukromoprávní rovinu stíhaného jednání. Jak Ústavní soud opakovaně dovodil ve své judikatuře (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2995/07 ze dne 17. 4. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 2529/13 ze dne 30. 10. 2013, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2157/13 ze dne 19. 9. 2013, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz; obdobně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 265/2003 ze dne 12. 3. 2003, dále usnesení sp. zn. 5 Tdo 1535/2005 ze dne 21. 12. 2005, dostupná na www.nsoud.cz), ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení povinností plynoucích z civilního práva, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní právo chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob. Jasné stanovisko k této otázce ostatně zaujal Nejvyšší soud v rámci projednání dovolání. Jeho závěr, že jednání stěžovatele "překročilo meze soukromého práva a naplňuje všechny znaky trestného jednání označené v trestním zákoně, a proto bylo namístě na ně reagovat prostředky trestní represe", hranice ústavnosti nepřekračuje.

Ústavní soud nesdílí též výhrady stěžovatele, upínající se k procesnímu postupu soudu odvolacího, potažmo soudu dovolacího.

Krajskému soudu stěžovatel v prvé řadě vytýkal, že nerespektoval ustanovení § 263 trestního řádu a relevantní judikaturu Ústavního soudu, a porušil zásadu, že odvolací soud je vázán hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně s výjimkou těch, které sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

Ústavní soud neshledal tuto námitku důvodnou, neboť je zřejmé, že stěžovatel zaměňuje realizaci kasačního oprávnění dle § 258 odst. 1 trestního řádu s nepřípustným "přehodnocováním důkazů odvolacím soudem". Je-li totiž rozhodování soudu prvního stupně zatíženo ve vztahu ke skutkovým zjištěním některou z vad uvedených v písm. a) až c) citovaného ustanovení trestního řádu, je nejen právem, ale i povinností odvolacího soudu takový nedostatek odstranit. Jde typicky o situace, kdy jsou skutková zjištění v napadeném rozsudku nedostatečně, zmateně a rozporuplně odůvodněna, působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky. Ve věci stěžovatele odvolací soud usnesením č. j. 4 To 138/2012-1045 ze dne 24. 4. 2012 zrušil první zprošťující rozsudek městského soudu, neboť tento soud se dostatečně nevypořádal se všemi důkazy, které byly ve věci provedeny a náležitě nevyhodnotil výpovědi všech svědků, zejména pak manželů Šmukařových. Jmenovaní nebyli podle odvolacího soudu k osobě stěžovatele nijak podrobně vyslechnuti, skutková zjištění týkající se stěžovatele tak nebyla úplná a byly dány pochybnosti o jejich správnosti. V usnesení č. j. 4 To 364/2012-1172 ze dne 18. 9. 2012, kterým krajský soud zrušil druhý zprošťující rozsudek prvoinstančního soudu, bylo městskému soudu vytýkáno, že nehodnotil důkazy tak, jak mu to ukládá ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Odvolací soud poukázal na výpovědi poškozených, které soud prvního stupně považoval za věrohodné ve vztahu k již odsouzenému N., avšak nepřihlédl k nim při rozhodování o vině stěžovatele. Ústavní soud má za to, že uvedený postup odvolacího soudu byl plně v mezích jeho přezkumné pravomoci a označit jej za chybný či dokonce protiústavní by ve svém důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení. Shodný názor jako Ústavní soud vyslovil již dříve také Nejvyšší soud.

K další námitce, vážící se k rozhodování odvolacího soudu dne 18. 9. 2012 ve veřejném, resp. neveřejném zasedání, Ústavní soud odkazuje na opětovně přiléhavé vyjádření Nejvyššího soudu, který uvedl, že ač se jednalo o procesní pochybení, toto v konečném důsledku nijak neumenšilo právo stěžovatele na obhajobu, a tedy nemělo za následek neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. S hodnocením dovolacího soudu se Ústavní soud plně ztotožnil.

Nejvyšší soud konečně nepochybil, pokud se v rámci deklarovaného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odmítl podrobněji zabývat námitkami skutkového charakteru. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že Nejvyšší soud neshledal extrémní nesoulad právních závěrů s učiněnými skutkovými zjištěními, což by jedině dle judikatury Ústavního soudu mohlo případ posunout k věcnému přezkumu dovolacích námitek. Za daných okolností nebyl Nejvyšší soud povinen dovolání v této části řešit věcně podle kritérií stanovených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Tvrzení stěžovatele, že dovolací soud v řízení o mimořádném opravném prostředku postupoval nepřiměřeně restriktivně, se tak nezakládá na pravdě. Krom řečeného i z důvodu, že Nejvyšší soud na jednotlivé námitky stěžovatele reagoval, a to i nad rámec uplatněného dovolacího důvodu.

Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nezjistil v postupu ani v napadených rozhodnutích obecných soudů kvalifikované pochybení, s nímž by bylo možno spojovat porušení stěžovatelem namítaných ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2017

Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.