IV. ÚS 2529/09
IV.ÚS 2529/09 ze dne 10. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 10. listopadu 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele R. K., zastoupeného JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Smetanova 1101, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 2453/2007-96, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2006 č. j. 59 Co 211/2006-79 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. 1. 2006 č. j. 11 C 59/2004-59, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění

Navrhovatel své podání označil jako ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 6. 2009 č. j. 33 Cdo 2453/2007-96 a navrhl, aby bylo nálezem zrušeno nejen citované usnesení, ale také rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně. Návrh odůvodnil tím, že se uvedenými rozhodnutími cítí dotčen v právech, zakotvených v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i v čl. 3 odst. 1 a 3, v čl. 11 odst. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Dále poukázal na okolnosti, za nichž byl pořízen družstevní byt pro žalovanou, jak byly hrazeny náklady s tím spojené, a vyslovil přesvědčení, že se soudy měly zabývat jeho námitkou vztahující se k běhu promlčecí doby a k tvrzení, že na straně žalované se jednalo o bezdůvodné obohacení, když mu nevrátila částku, poskytnutou na pořízení předmětného bytu. Těmito námitkami se nezabýval ani Nejvyšší soud České republiky, který jeho dovolání odmítl s tím, že je nepřípustné. V ústavní stížnosti pak zmínil obsah § 3 občanského zákona, podle něhož mělo být hodnoceno jednání žalované jako porušující dobré mravy.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4, § 43 odst. 2 písm. a) zákona. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, s poukazem na příslušná znění ustanovení občanského soudního řádu a svou judikaturu vypořádal se všemi námitkami žalobce, vyčerpávajícím způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu nebyla shledána, když napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska podmínek a kritérií, obsažených v § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, nemá po právní stránce zásadní význam a proč ani namítané dovolání dle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu či brojící proti výroku o nákladech řízení a proti osobě soudce není přípustné. Na obsah odůvodnění stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze v dalším odkázat.

Z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně bylo shledáno, že jmenovaný soud na základě odvolání žalobce, nyní stěžovatele, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, kterým byl jeho návrh na uložení povinnosti žalované zaplatit mu 182.745,- Kč s příslušenstvím zamítnut. Vzhledem k tomu, že důvodně konstatoval dostatečná skutková zjištění a důvodně se ztotožnil s právními závěry učiněnými soudem I. stupně z provedených důkazů, jakož i z odpovídající soudní judikatury, opodstatněně odvoláním napadený rozsudek dle § 219 občanského soudního řádu ve věci samé potvrdil a změnil pouze výrok o nákladech řízení. Také odůvodnění rozsudku krajského soudu je přiléhavé a vyčerpávající.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu shledán zjevně neopodstatněným, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, návrh napadající rozsudek soudu I. stupně pak návrhem nepřípustným, když nesměřuje proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který stěžovatel k ochraně svého tvrzeného práva využil [§ 43 odst. 2 písm. a), § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 a 6, § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Pokud jde o odkaz stěžovatele na § 3 občanského zákona, použitý v ústavní stížnosti s tvrzením, že soudy nebraly při svém rozhodování zřetel na chování žalované, jež označoval za jednání v rozporu s dobrými mravy, je třeba dodat, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy respektovaly kautely § 132 občanského soudního řádu, do pravomoci Ústavního soudu, který není vrcholem jejich soustavy, nespadá pak oprávnění "hodnotit" hodnocení důkazů obecných soudů, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95). Lze ještě dodat, že z obsahu odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně konečně ani nevyplývá, že by se touto cestou při přezkumu odvoláním napadeného rozhodnutí aplikace § 3 občanského zákona dovolával.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2009

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.