IV. ÚS 2514/12
IV.ÚS 2514/12 ze dne 16. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky E. R., zastoupené JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, se sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. června 2009 sp. zn. 32 C 109/2006, rozsudku Krajského soudu Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 13. ledna 2010 sp. zn. 59 Co 313/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. 33 Cdo 1817/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 3. července 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovaným rozhodnutím.

Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 3 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky - zrušil výše označená rozhodnutí. Všechna uvedená ustanovení svoji povahou spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují každému právo domáhat se ochrany svých práv stanoveným zákonným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka dále uvádí, že došlo i k zásahu do rovného postavení účastníků řízení, ochrany majetku i do práva na respektování platných právních předpisů.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 32 C 109/2006 se podává, že stěžovatelka (žalobkyně společně s V. R.) se domáhala určení neplatnosti budoucí kupní smlouvy uzavřené dne 17. září 2003, jejímž předmětem je povinnost a právo stran uzavřít za podmínek stanovených v této smlouvě smlouvu o prodeji nemovitostí, a to nemovitostí zapsaných na LV č. X a LV č. Y pro k. ú. K., obec O.

Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 10. června 2009 č. j. 32 C 109/2006-194 byla žaloba zamítnuta, neboť stěžovatelka neprokázala naléhavý právní zájem na určení. Dále žalobcům uložil zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 26 936 Kč.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, v němž v podstatě uplatňovala shodné námitky jako v podané žalobě. Nadto polemizovala s postupem soudu I. stupně, Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně o podaném odvolání rozhodl rozsudkem ze dne 13. ledna 2010 č. j. 59 Co 313/2009-289 tak, že napadený rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný dle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu na vydání určovacího rozhodnutí. Výrok o nákladech řízení změnil tak, že každému ze žalobců uložil nahradit žalovanému na nákladech řízení před soudem I. stupně 6 548 Kč. Dále žalobce zavázal nahradit žalovanému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 6 073 Kč.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. března 2012 č. j. 33 Cdo 1817/2010-326 odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné dle § 243a odst. 1 věta první, §243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasila s ryze formalistickým výkladem obecných soudů, které zamítly její žalobu pro neprokázání naléhavého právního zájmu na určení, aniž by se žalobou řádně zabývaly a své závěry podrobně odůvodnily dle ustanovení § 157 o. s. ř. Dle tvrzení stěžovatelky řízení probíhalo nespravedlivě, obecný soud pochybil v tom, že se nezabýval dostatečně platností budoucí kupní smlouvy, nevyřešil občanskoprávní dle ustanovení § 137, pro kterou je stavební řízení již 5 let přerušeno, a rozhodoval dle neúplného spisového materiálu.

V soudním řízení byla dle názoru stěžovatelky porušena jednak hmotněprávní ustanovení, ale i procesní předpisy tím, že obecný soud dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. nevyzval žalobce k doplnění žaloby, z úřední povinnosti nepřihlédl k absolutní neplatnosti právního úkonu a prekluzi, nezkoumal změnu poměrů odůvodňující zánik závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu a soudy vydaly zamítavý enunciát, který je rozdílný mezi soudem nalézacím a odvolacím. Obecné soudy nevyřešily ani námitku nevyjasněných majetkových vztahů k nemovitostem, na kterých se realizovala stavba atd. Ani Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil, rozhodoval v rozporu s vlastní judikaturou a pro vydání rozhodnutí ani neměl úplný soudní spis, proto se stěžovatelka domáhá i zrušení rozhodnutí dovolacího soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti nadále zpochybňuje napadená rozhodnutí a uvádí, že i v délce řízení spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces. Svou argumentaci doplnila o odkazy na závěry nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 459/03, I. ÚS 492/03, I. ÚS 547/03, I. ÚS 689/05, III. ÚS 4/97), s nimiž mají uvedené závěry obecných soudů být v rozporu. Proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V posuzovaném případě se stěžovatelka v řízení u Okresního soudu ve Zlíně domáhala určení neplatnosti smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 17. září 2003, jejímž předmětem je povinnost a právo stran uzavřít za podmínek stanovených v této smlouvě smlouvu o prodeji blíže specifikovaných nemovitostí. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobu na určení uplatnit jenom, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Institut určovací žaloby podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, a dále v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Pokud soudy nalézací i odvolací rozhodovaly v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal ve svém usnesení (str. 2), nelze jim ničeho vytknout.

Ve věci stěžovatelky je nesporné, že k zásahu do vlastnického práva již došlo, stavba vodního díla k zajištění průtočnosti vodního koryta je dokončena, vyhověním žalobě nebylo možné eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a rovněž k nápravě lze dospět jinými prostředky. Vyhovění žalobě by ani nevedlo k odvrácení budoucích sporů účastníků.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí např. str. 4. rozsudku odvolacího soudu.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Podstata ústavní stížnosti tak, jak již bylo shora uvedeno, spočívá v zásadě pouze v odlišném právním názoru stěžovatelky na to, jakým způsobem měly soudy postupovat a hodnotit provedené důkazy. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vysloví právní názor, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, však pochopitelně sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Za této situace, s odkazem na shora uvedené, Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv zpochybňovat skutková zjištění obecných soudů, které jsou a musí být nejlépe informovány o okolnostech jedinečného případu, či přehodnocovat dokazování těmito soudy provedené, a již vůbec ne měnit právní závěry, které jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování. Pokud by se Ústavní soud rozhodl ingerovat výrazně do věci samé a napadená rozhodnutí zrušit, musel by být přesvědčen nejen o nesprávnosti právního posouzení nepřípustnosti určovací žaloby v dané věci, ale i o excesu obecných soudů v rámci provedeného dokazování a v návaznosti i v přijatých právních závěrech, dosahujících intenzity porušení některého ze základních práv chráněných ústavním pořádkem České republiky. K tomu by však musel mít zřejmý impuls spočívající v tom, že hmotněprávní posouzení věci těmito soudy vykazuje zřetelné vady a je proto s vysokou pravděpodobností nesprávné; nic takového však v řízení před Ústavním soudem najevo nevyšlo. Lze jen znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva či svobody; není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumávat věc samu z pozice práva podústavního.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Pro úplnost se sluší dodat, že Ústavní soud nemohl přihlížet ke stěžovatelčiným dalším námitkám a důkazním návrhům obsaženým v přípisech ze dne 9. 7. 2012, 10. 7. 2012, 11. 7. 2012, neboť v řízení o ústavní stížnosti musí být stěžovatelka zastoupena advokátem (viz ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.