IV. ÚS 2512/16
IV.ÚS 2512/16 ze dne 6. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. L., právně zastoupeného Mgr. Janem Kubištou, advokátem, se sídlem Sluneční Stráň 861/7, 460 01 Liberec I, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2016 č. j. 8 Tdo 480/2016-32, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 55 To 328/2015-408 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. dubna 2015 č. j. 6 T 32/2015-369, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručeným Ústavnímu soudu dne 28. července 2016, se stěžovatel (dále též "obviněný") domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí soudů, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

Proti J. L. bylo u Okresního soudu v Liberci vedeno trestní stíhání pod sp. zn. 6 T 32/2015. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. dubna 2015 č. j. 6 T 32/2015-369 byl stěžovatel uznán vinným přečinem zneužívání pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, a za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu tří let za současného uložení dohledu. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu pěti let.

Skutek trestného činu měl (stručně řečeno) spočívat v tom, že obviněný jako příslušník Vězeňské služby v roce 2014 ve Vazební věznici Liberec poskytoval neoprávněné výhody odsouzenému D. Š., za což požadoval úplatek ve výši 20 tisíc Kč a v rámci předstíraného převodu od něj převzal částku 10 tisíc Kč.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl o stěžovatelem podaném odvolání tak, že napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl rozsudkem ze dne 12. listopadu 2015 č. j. 55 To 328/2015-408 tak, že jej uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku a odsoudil jej k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 byl stěžovateli současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu služby v ozbrojených sborech na dobu pěti let.

Dovolání stěžovatele bylo podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. dubna 2016 č. j. 8 Tdo 480/2016-32.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel setrvává, stejně jako v předchozím trestním řízení, na tvrzení, že došlo k procesnímu pochybení při čtení protokolu o výpovědi svědka D. Š., sepsaného v přípravném řízení, jež byla dle názoru stěžovatele jediným přímým důkazem proti němu, a tím mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Uvádí dále celou řadu námitek, jimiž se snaží prokázat, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména namítá údajně vadný postup při provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

IV.

Ústavní soud vyzval k vyjádření obecné soudy. Samosoudce okresního soudu sdělil, že dle jeho názoru nebylo právo na obhajobu porušeno, výslechu svědka byla v přípravném řízení přítomna obhájkyně, jež mu kladla otázky a pro obžalobu svědčila řada dalších důkazů.

Předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že právo na obhajobu bylo zachováno a odkazuje v podrobnostech na odůvodnění rozsudku.

Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ve vyjádření k ústavní stížnosti podrobněji rozebrala důvody, jež vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Uvedla, že postup soudů byl v souladu s trestním řádem a právo obhajoby klást svědku otázky v přípravném řízení bylo zachováno. Navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele zamítl.

S ohledem na obsah vyjádření účastníků řízení Ústavní soud nezasílal vyjádření stěžovateli k replice, neboť obecné soudy nesdělily Ústavnímu soudu žádné nové argumenty, jež by nebyly stěžovateli známy z předcházejícího řízení a odůvodnění rozhodnutí soudů.
V.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

V projednávaném případě Ústavní soud důvod pro svůj kasační zásah neshledal. Namítá-li stěžovatel vady v důkazním postupu obecných soudů, Ústavní soud konstatuje, že ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím by došlo i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267), nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000 (N 175/20 SbNU 241), nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)]. Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)].

Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rozporu s ústavními pravidly.

V ústavní stížnosti stěžovatel opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání, na něž obecné soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly.

Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných, které důkazy provedly. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací. Uvedený závěr vyplývá mimo jiné i ze zásad bezprostřednosti a ústnosti (srov. § 2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu), jež v řízení před Ústavním soudem nemohou být adekvátně naplněny. Ústavní soud nepokládá za potřebné se podrobně vyjadřovat ke všem jednotlivým stěžovatelovým důkazním námitkám, protože se s nimi náležitě vypořádaly již obecné soudy. S těmito závěry obecných soudů se Ústavní soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

Jestliže svědek odepřel v průběhu hlavního líčení vypovídat v souladu s § 100 a 101 tr. řádu, soud byl povinen toto jeho právo respektovat a až na takovém základě přistoupit ke čtení jeho předešlé výpovědi. Tato skutečnost ve spojení s faktem, že v přípravném řízení byla výslechu svědka přítomna obhájkyně obviněného, koresponduje s podmínkami stanovenými pro čtení výpovědi v § 211 odst. 4 tr. řádu.

V posuzovaném případě obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna.

Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo, neboť v postupu obecných soudů neshledal žádná závažná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině obviněného stěžovatele.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.