IV. ÚS 2503/12
IV.ÚS 2503/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. července 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky GRATO spol. s r. o., se sídlem Palackého 796/57a, Mariánské Lázně, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem Janáčkovo nábř. 39/51, Praha 5, o ústavní stížnosti proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 134 EC 632/2010-35 ze dne 19. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 3. 7. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud").

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu č. j. 134 EC 632/2010-35 ze dne 19. 4. 2012 bylo vyhověno žalobě stěžovatelky, právní nástupkyně Dopravního podniku Ostrava a. s., proti T. P. o zaplacení částky 1.008,- Kč s příslušenstvím, představující nezaplacené jízdné a přirážku k němu (výrok I.). Přestože byla stěžovatelka zcela úspěšná, okresní soud jí přiznal nárok na náhradu nákladů řízení pouze v rozsahu 300,- Kč, reprezentujících uhrazený soudní poplatek (výrok II.). Pokud šlo o náklady právního zastoupení, okresní soud dovodil, že tyto nebyly stěžovatelkou vynaloženy účelně, neboť se jednalo o věc typově velmi jednoduchou, a to po právní i skutkové stránce, kdy stěžovatelka uplatňovala obdobné nároky vzorovým návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž pouze měnila identifikační údaje strany žalované a žalovanou částku, k čemuž nejsou zapotřebí žádné odborné znalosti. Okresní soud rovněž podotkl, že stěžovatelka je právnickou osobou, která si hromadné nabývání a vymáhání pohledávek zvolila za předmět svého podnikání, a proto je u ní třeba předpokládat dostatečné materiální a personální vybavení ke kvalifikovanému uplatňování jejích práv. Právní zastoupení takového podnikatele by bylo důvodné (účelné) pouze tehdy, jestliže by v průběhu řízení nastaly okolnosti, které by zjevně vybočovaly z obvyklého průběhu řízení daného typu, k čemuž však v projednávané věci nedošlo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postup okresního soudu vedoucí k negaci jejího práva na náhradu nákladů právního zastoupení dle § 142 odst. 1 a § 137 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl svévolný a zjevně nespravedlivý a překračoval meze předvídatelného rozhodování. Poukazovala přitom zejména na skutečnost, že okresní soud nevzal v úvahu veškeré náklady, které jí v souvislosti se správou portfolia pohledávek vznikají, dále že jeho rozhodování o nákladech řízení nemá oporu v platné právní úpravě a že je jím stěžovatelka diskriminována ve vztahu k dopravním podnikům, jimž je právo na náhradu nákladů právního zastoupení běžně přiznáváno. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že jí nelze upírat právo usilovat o návratnost investice, kterou zakoupením předmětných pohledávek učinila, a že by soudy neměly podporovat stav, kdy je u bagatelních záležitostí trpěno porušování práva bez citelnějších následků pro osoby, které se takového protiprávního jednání dopouštějí. Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, I. ÚS 1236/07, II. ÚS 2189/09, I. ÚS 257/05 a III. ÚS 1378/07 a na vyhlášku č. 64/2012 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že vydáním napadeného rozhodnutí bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky a právo na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem výrok II. rozsudku okresního soudu č. j. 134 EC 632/2010-35 ze dne 19. 4. 2012 zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí.

Čtvrtý senát Ústavního soudu se již v minulosti po skutkové i právní stránce zcela totožnou argumentací stěžovatelky zabýval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1693/12 ze dne 17. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), přičemž shledal, že závěr okresního soudu vedoucí k nepřiznání uplatněných nákladů řízení je z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný. Od tohoto hodnocení neměl Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, proto na citované rozhodnutí pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Na věci nic nemění ani nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), neboť jak již Ústavní soud zdůraznil např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 844/12 ze dne 23. 5. 2012 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu nabídnutá eventualita hodnocení náhradově nákladových rozsudečných výroků ve věcech tzv. "formulářových žalob" je toliko jednou z více ústavně akceptovatelných možností.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.