IV. ÚS 250/10
IV.ÚS 250/10 ze dne 23. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. B., právně zastoupeného Mgr. Evou Lotterovou, advokátkou se sídlem Advokátní kanceláře Hajduk a partneři, s.r.o., Český Těšín, Havlíčkova 190/12, směřující k průtahům ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 31 T 6/2006, spojené s návrhem, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Ostravě pokračovat v provádění úkonů v trestním řízení a přikázal Krajskému soudu v Ostravě vrátit věc státnímu zástupci k odstranění procesních vad, nebo přikázal Krajskému soudu v Ostravě řízení zastavit, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností splňující náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal vyslovení zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech, zakotvených v čl. 8 odst. 2, v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ke kterému mělo dojít ve shora citovaném řízení před krajským soudem. Současně se domáhal zákazu pokračování v řízení a přikázání vrácení věci státnímu zastupitelství podle ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, případně přikázání krajskému soudu zastavení trestního stíhání podle § 231 odst. 1 ve spojení s § 223 odst. 1 trestního řádu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 10. září 2001 mu bylo sděleno obvinění a zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 8 odst. 2 k § 250 odst. 1 a 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy platném znění (dále jen "trestního zákon"). Dne 27. května 2003, pod sp. zn. 4 KZv 171/2001, a dne 4. února 2004, pod sp. zn. 4 KZv 28/2003, byly ve věci podány obžaloby. O nich rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 4. ledna 2006, sp. zn. 31 T 7/2003, jímž věc vrátil k došetření státnímu zastupitelství. Dne 24. listopadu 2006 byla podána nová obžaloba, na jejímž základě Krajský soud v Ostravě nařídil hlavní líčení. Podle stěžovatele však nová obžaloba vykazuje procesní vady, pro které se stěžovatel domáhal jejího vrácení, resp. zpětvzetí. Tomuto požadavku však ani soud ani státní zastupitelství nevyhovělo. Proto se stěžovatel opětovně, podáním ze dne 14. října 2009 - vyjádření se k obžalobě, a ze dne 21. října 2009 - návrhem na zastavení trestního stíhání, obrátil na krajský soud s odkazem na vady obžaloby. Ty měly spočívat především v nepřesném časovém vymezení, kdy mělo docházet k páchání trestné činnosti; že věc měla být kvalifikována jako pokračující trestná činnost; ve zmatečném vyčíslení škody; duplicitě některých poškozených v obžalobě; v tom, že mezi poškozené byly zařazeny i osoby, které nebyly klienty, nebo které se jako poškozeni necítí. Krajský soud však těmto návrhům stěžovatele dosud nevyhověl. Stěžovatel má tedy za to, že dosavadním postupem je porušována zásada, podle které nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a zákonným způsobem (§ 2 odst. 1 trestního řádu).

Stěžovatel současně namítl, že trestní řízení probíhá již od roku 2001, přičemž doposud nebylo zahájeno hlavní líčení. Řízení tedy probíhá nepřiměřeně dlouho. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 4 Tz 1/2002; 7 Tz 316/2001), resp. na ni odkazující judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 544/04).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Předně Ústavní soud konstatuje, že ústavně právní argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech, přičemž ústavní stížnost obsahovala pouze popis postupu orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci, včetně zopakování námitek, které stěžovatel předložil krajskému soudu, který o nich doposud nerozhodl.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především příslušnými procesními prostředky. Pravomoc přezkumu "jiného zásahu" je v podstatě nezbytnou výjimkou, u níž musí být zachována podmínka nemožnosti nápravy jiným způsobem. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci je přitom nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a tak se vymyká obvyklému přezkumu. Přitom důsledkům "takového zásahu orgánu veřejné moci" nelze čelit jinak než ústavní stížností požadující zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.

Pokud se týká stěžovatelem požadované deklarace průtahů, konstatuje Ústavní soud, že podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy má každý právo, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Z předložených informací je patrné, že trestní řízení probíhá přes osm let, tedy poměrně dlouhou dobu. Je však třeba posoudit, zda je či není tato doba přiměřená resp. zda v řízení dochází či nedochází ke zbytečným průtahům. Stěžovatel však v ústavní stížnosti nic takového netvrdí, pouze konstatuje výše citovanou judikaturu podle níž Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že řízení delší šesti let zakládá rozpor s Úmluvou a fakt délky řízení v jeho věci.

Ústavní soud, i s ohledem na stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 554/04, je přesvědčen, že je nezbytně nutné přihlédnout ke všem okolnostem konkrétního případu. V dané věci je třeba vzít ohled mimo jiné i na extrémní počet poškozených (cca 1700). Řízení před soudem není dosud ukončeno, přičemž podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že: "Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Je proto povinností obecných soudů využít všech takových prostředků, které jim trestní právo poskytuje, k tomu, aby vedle práva na osobní svobodu bylo rovněž kompenzováno porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. To vše takovým způsobem, aby byla především zajištěna ochrana základních práv stěžovatele a současně vyloučeno nastoupení mezinárodněprávní odpovědnosti České republiky za porušení závazků plynoucích z Úmluvy. Úvahy obecných soudů o trestu, popřípadě přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodněprávní odpovědnosti).".

Za dané situace proto Ústavní soud neshledal, že by v případě stěžovatele došlo k zásahu do jeho zaručených práv způsobem popsaným v ústavní stížnosti a posoudil ústavní stížnost, v části požadující vyslovení zákazu zasahovat do jeho základních práv za zjevně neopodstatněnou.

Jakkoli je Ústavní soud přesvědčen o tom, že trestní řízení má probíhat efektivně a má být skončeno v přiměřené lhůtě, neztotožňuje se s názorem stěžovatele, že tato okolnost je důvodem pro zastavení trestního řízení. Dle § 223 odst. 1 trestního řádu soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 trestního řádu. Ani jedna z nich a ani jiné ustanovení trestního řádu však neuvádí, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v řízení. Podle § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Žádná taková mezinárodní smlouva, včetně Úmluvy, však takový důvod pro zastavení trestního stíhání nestanoví. Ostatně na shodném stanovisku stojí i převážná část judikatury vyšších obecných soudů (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 178/2002, či Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 3/02 a další). Ústavnímu soudu není rovněž známo žádné rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ve kterém by bylo konstatováno, že mělo být řízení zastaveno z důvodů jeho průtahů, které by byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Názor o zastavení trestního stíhání z důvodu průtahů na straně orgánů činných v trestním řízení nemá oporu v právním řádu ani v Úmluvě a je v rozporu s účelem trestního řízení.

Pokud se pak stěžovatel domáhal, aby takové rozhodnutí vydal Ústavní soud, je třeba tento požadavek odmítnout. Kompetence Ústavního soudu jsou definovány v čl. 83 a násl. Ústavy ČR, resp. konkretizovány v zákoně o Ústavním soudu. Naopak trestní řád, případně další soudní procesní předpisy, upravují postup obecných soudů. K vydání rozhodnutí tedy není Ústavní soud příslušný.

K požadavku stěžovatele na uložení zákazu v pokračování v provádění úkonů v trestním řízení a příkazu krajskému soudu vrátit věc státnímu zástupci k odstranění procesních vad Ústavní soud uvádí, že postup podle § 188 trestního řádu nepřichází v úvahu za situace, kdy bylo hlavní líčení již nařízeno.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítne soudce zpravodaj bez přítomnosti účastníků návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výše uvedené nezbylo, než návrh stěžovatele odmítnout v celém rozsahu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.