IV. ÚS 250/04
IV.ÚS 250/04 ze dne 4. 9. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele L.H., zastoupeného advokátem JUDr. D.Ch., 1) proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, čj. 33 Odo 896/2003-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 18 Co 535/2002-92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2002, čj. 19 C 205/99-70, 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, čj. 18 Co 154/2004-66, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2004, čj. 18 C 137/2002-59, 3) proti výroku I. a výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, čj. 31 Co 238, 252, 254/2004-136, výroku II. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003-70, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 3. 2004, čj. 9 C 204/2003-93, 4) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, čj. 31 Co 134/2004-120, a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 2. 2003 (správně 2004), čj. 12 C 153/2001-107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 28. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněný přípisem ze dne 14. 10. 2004, jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro meritorní přezkum napadených rozhodnutí, tedy zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou, včas a zda je přípustná, přičemž shledal, že ústavní stížnost byla zčásti podána po lhůtě stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu. Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. 12. 2003, čj. 33 Odo 896/2003-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 18 Co 535/2002-92, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. 6. 2002, čj. 19 C 205/99-70, bylo tímto procesním prostředkem výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu, které bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 19. 1. 2004. Ústavní stížnost byla přitom předána k poštovní přepravě až dne 26. 7. 2004, tedy zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. S ohledem na tuto skutečnost byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost v části směřující vůči rozhodnutím uvedeným v záhlaví sub 1) odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

II.

Co se týče rozhodnutí, uvedených v záhlaví sub 2), usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2004, čj. 18 C 137/2002-53, byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů. Odvolání, které stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal, bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2004, čj. 18 C 137/2002-89, odmítnuto jako opožděné, což potvrdil i Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 4. 2004, čj. 18 Co 154/2004-66. Stěžovatel namítal, že mu jeho finanční situace neumožňovala hradit zvolenému advokátovi odměnu za poskytování právních služeb a že byl v důsledku neznalosti procesních předpisů zkrácen na svých právech. Stěžovatel se při počítání běhu odvolací lhůty řídil poučením obsaženým v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2004, čj. 18 C 137/2002-53, dle nějž byl oprávněn podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Nebyl však již poučen o existenci fikce doručení v případě, že písemnost není vyzvednuta do určitého data od jejího uložení, a mylně odvozoval počátek běhu lhůty ode dne skutečného převzetí písemnosti. Ve výše uvedeném postupu obecných soudů spatřoval stěžovatel porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud postup Obvodního soudu pro Prahu 9 a Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, přezkoumal, přičemž neshledal, že by jím bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí důsledně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přičemž řádně a srozumitelně vyložil, z jakých důvodů považoval odvolání stěžovatele za opožděné. Závěry, k nimž dospěl Městský soud v Praze, jakož i Obvodní soud pro Prahu 9, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neshledal proto důvod ke kasaci napadených rozhodnutí. Pokud jde o námitku, že stěžovatel nebyl poučen o existenci fikce doručení, nemohl se touto Ústavní soud s ohledem na princip subsidiarity ústavní stížnosti věcně zabývat, neboť tato otázka nebyla stěžovatelem v odvolacím řízení nastolena. Subsidiaritu ústavní stížnosti nelze totiž chápat pouze formálně, tedy ve smyslu vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, nýbrž také materiálně, tedy že stěžovatel musí v těchto opravných prostředcích uvést konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující vůči usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2004, čj. 18 C 137/2002-59, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, čj. 18 Co 154/2004-66, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud jde o usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 1. 2004, čj. 18 C 137/2002-53, nemohl se jím Ústavní soud meritorně zabývat, neboť stěžovatel nepodal proti tomuto rozhodnutí včasné odvolání a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytoval. S ohledem na ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví jako podmínku přípustnosti ústavní stížnosti právě vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, nezbylo Ústavnímu soudu než v této části ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

III.

Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti dále domáhal zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví sub 3), tedy výroku II. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003-70, kterým bylo stanoveno, že se stěžovateli nepřiznává osvobození od soudních poplatků, jakož i usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 3. 2004, čj. 9 C 204/2003-93, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, čj. 31 Co 238, 252, 254/2004-136, jímž byla obě rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce potvrzena. Stěžovatel obecným soudům vytýkal, že mu podstatně ztížily ochranu jeho práv a porušily tak jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy nezohlednily, že na straně žalobce vystupoval správce konkurzní podstaty JUDr. K.S., tedy osoba právně vzdělaná, vůči níž byl stěžovatel v nerovném postavení, ani nepřihlédly k tíživé finanční situací stěžovatele, která mu neumožňovala vynakládat finanční prostředky na nic jiného než na úhradu plateb spojených s uspokojováním jeho základních potřeb a potřeb jeho rodiny. Přitom to byl právě správce konkursní podstaty, kdo svým protiprávním jednáním podstatnou měrou přispěl ke špatné finanční situaci stěžovatele. Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že jednání správce konkurzní podstaty bylo ryze účelové a že se z jeho strany jednalo o svévolné uplatňování práva.

K této části ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, a to Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel nezaslal soudu ve stanovené lhůtě formulář, sloužící k doložení jeho majetkových poměrů, ani jiný dokument, který by prokazoval, že by měl být stěžovatel od soudních poplatků osvobozen. Opětovné prodlužování lhůty k tak banálnímu úkonu, jako je prohlášení o majetkových poměrech, by neúměrně prodlužovalo soudní jednání a docházelo by k průtahům. Okresní soud v Nymburce dále upozornil na to, že stěžovatel nepodal proti usnesení tohoto soudu ze dne 1. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003-70, odvolání a nevyčerpal tak všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytoval. Běžným postupem je, že žadatelé o osvobození od soudního poplatku zašlou vyplněný formulář, případně jiný doklad, o svých majetkových poměrech alespoň dodatečně, společně s odvoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel ovšem takto nepostupoval. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2004 konstatoval, že shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňoval podmínky pro osvobození od soudních poplatků. Za těchto okolností bylo nutno zamítnout žádost stěžovatele o ustanovení zástupce pro řízení, neboť § 30 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), umožňuje takový postup pouze v případě, že jsou u účastníka řízení splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V podrobnostech pak Krajský soud v Praze odkázal na obsah napadeného usnesení a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Stěžovatel reagoval na vyjádření účastníků replikou ze dne 13. 2. 2006, v níž uvedl, že tvrzení Okresního soudu v Nymburce, že proti usnesení tohoto soudu ze dne 1. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003-70, nebylo podáno odvolání, se nezakládá na pravdě. Stěžovatel dále zopakoval argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti a konstatoval, že na své ústavní stížnosti trvá.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze byla-li by takovým rozhodnutím dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 271/2000, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 19, usnesení č. 28, str. 275 a násl.). Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatelky zasáhnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 269/99, publikovaný ve Sbírce zákonů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 17, nález č. 33, str. 235 a násl.). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně se sice majetkovými poměry stěžovatele nezabýval, neboť ten soudu ve stanovené lhůtě své majetkové poměry nedoložil, nicméně poté, co stěžovatel k odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně přiložil příslušný formulář, byly jeho majetkové poměry komplexně posouzeny Krajským soudem v Praze, který v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně vyložil, na základě jakých skutečností považoval tyto za standardní a neodůvodňující osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud neshledal existenci rozporů mezi těmito závěry a skutkovými zjištěními; za těchto okolností mu tedy nepříslušelo závěry obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Jestliže u stěžovatele nebyla shledána existence předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, nebylo ani možno mu ustanovit zástupce pro řízení, neboť dikce ustanovení § 30 odst. 1 občanského soudního řádu takový postup neumožňuje. Obecné soudy tedy nepochybily, jestliže žádost stěžovatele zamítly. Námitky stěžovatele, že se ocitl v nerovném postavení vůči žalobci, správci konkursní podstaty, který je právně vzdělán, nebyly pro posouzení jeho žádosti relevantní. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části, v níž směřovala proti výroku I. a výroku II. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2004, čj. 31 Co 238, 252, 254/2004-136, výroku II. usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 1. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003-70, a proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 3. 2004, čj. 9 C 204/2003-93, odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

IV.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti taktéž navrhl zrušení usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 17. 2. 2003 (správně 2004), čj. 12 C 153/2001-107, jímž byla zamítnuta jeho žádost o ustanovení zástupce pro řízení, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2004, čj. 31 Co 134/2004-120, kterým bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Stěžovatel brojil proti výše uvedeným rozhodnutím z totožných důvodů jako v případě rozhodnutí uvedených sub 3). Ústavní soud shledal, že i v tomto případě se obecné soudy řádně vypořádaly s otázkou, zda majetkové poměry stěžovatele odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků. Poté, co dospěly k závěru, že nikoliv, správně konstatovaly, že žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů dle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu nemohlo býti vyhověno. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na právní názor vyslovený v části III. tohoto usnesení, který se bez dalšího vztahuje rovněž na rozhodnutí uvedená v záhlaví sub 4). Ústavnímu soudu proto nezbylo než i v této části ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 9. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.