IV. ÚS 2490/12
IV.ÚS 2490/12 ze dne 16. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti UNEX, a. s., se sídlem v Uničově, Brníčko 1032, zastoupené JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2012 č. j. 2 Cmo 45/2012-156 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným elektronicky dne 2. 7. 2012 se UNEX, a. s., se sídlem v Uničově (dále též jen "vedlejší účastník" případně "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí o nepřipuštění vstupu do řízení o zaplacení částky 3 207 370 Kč.

II.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

FEMAX, a. s., se sídlem v Praze 6 (dále jen "žalobkyně") se domáhala proti CS STEEL, a. s., se sídlem v Praze 4 (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 3 207 370 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 1. 9. 2011 sdělila UNEX, a. s., Městskému soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované.

Dne 22. 11. 2011 nalézací soud k námitce žalobkyně usnesením připustil vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované. Důvodem vstupu do řízení byla skutečnost, že v řízení se má rozhodovat o pohledávkách, postoupených žalované vedlejším účastníkem, přičemž z žaloby jasně vyplývalo, že žalobce vznik těchto pohledávek neuznával. Nalézací soud dospěl k závěru, že "posouzení platnosti zápočtu a tudíž existence nepromlčených pohledávek postoupených vedlejším účastníkem žalovanému může mít dopad na zájmy vedlejšího účastníka, na jeho postavení původního věřitele těchto pohledávek a jejich postupitele."

Dne 24. 5. 2012 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobkyně usnesení nalézacího soudu ze dne 22. 11. 2011 změnil tak, že vstup vedlejšího účastníka do řízení na straně žalované nepřipustil. V odůvodnění mj. uvedl, že pouhý morální, majetkový nebo jiný neprávní zájem na výsledku řízení nepostačuje k naplnění podmínky existence právního zájmu na výsledku řízení ve smyslu § 93 o. s. ř. V daném případě vedlejší účastník dovozoval svůj právní zájem na výsledku řízení z možné potřeby osvědčení existence pohledávek vedlejším účastníkem postoupených smlouvou o postoupení pohledávek žalované. Podle odvolacího soudu vedlejší účastenství bylo odvozováno od potenciální potřeby dokazování o existenci postoupených pohledávek, a ve svém důsledku bylo majetkovým zájmem a nikoliv zájmem právním ve smyslu § 93 o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadeným usnesením bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stejně jako právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny, protože odvolací soud stěžovatelce upřel realizovat své právo zakotvené v ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. zúčastnit se řízení jako vedlejší účastník vedle žalované a tím i bránit svá práva z pozice vedlejšího intervenienta.

Stěžovatelka uvedla důvody svého právního zájmu na výsledku sporu a opakovala, že nepřipuštěním vstupu do řízení bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces; poukázala na nálezy ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239) a ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455).
IV.

Ústavní soud ústavní stížnost shledal zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že nepřipuštění jejího vstupu do řízení jako vedlejšího účastníka bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu (právo na soud).

K aktivní legitimaci stěžovatelky k podání ústavní stížnosti

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Jelikož stěžovatelka nebyla účastníkem řízení, z něhož ústavní stížností napadené rozhodnutí vzešlo, bylo by možné doslovným výkladem citovaného ustanovení dospět k závěru, že stěžovatelka v projednávaném případě nebyla k podání ústavní stížnosti aktivně legitimována, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

Z judikatury Ústavního soudu je ovšem zřejmé, že uvedenému pojmu "účastník řízení" přikládá autonomní význam a tudíž se striktně neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy (srov. Zákon o Ústavním soudu s komentářem, kolektiv autorů, ASPI a. s., 2007, str. 329, odst. 30.). V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud uvedl, že zákonodárce v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele.

Vedlejší účastenství (tzv. vedlejší intervence) podle § 93 o. s. ř. je formou společenství účastníků v občanském soudním řízení. Vedlejší účastník je osoba odlišná od účastníka samotného, která se nezúčastní řízení proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, ale z důvodu, že chce pomoci zvítězit ve sporu některému z účastníků (sporných stran), neboť na jeho úspěchu v řízení má právní zájem. Smyslem vedlejšího účastenství je "pomoc ve sporu" některému z účastníků (jedné ze stran).

Vedlejšímu účastníku řízení civilního řízení podle § 93 o. s. ř. svědčí řada procesních práv. I když je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, může vedlejší účastník za řízení učinit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením (např. zpětvzetí žaloby) nebo s předmětem řízení (změnu žaloby, uznání nároku, uzavření smíru a další), a úkonů, které učinil sám účastník řízení (zpětvzetí odvolání nebo dovolání podaného účastníkem a další). S vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. Při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti (srov. Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. vydání, C.H.Beck 2009, str. 608).

Výklad procesních i hmotných zákonných ustanovení je primárně doménou obecných soudů, do které Ústavnímu soudu (až na zcela výjimečné případy) nepřísluší zasahovat. Pojem "právní zájem na výsledku řízení" obsažený ve výše citovaném ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. nauka vykládá tak, že se jedná o "právní zájem na určitém výsledku řízení, který se projeví ve vítězství ve sporu u účastníka, k němuž přistoupil. O právní zájem jde zpravidla tehdy, jestliže rozhodnutím ve věci bude (ve svých důsledcích) dotčeno právní postavení vedlejšího účastníka (jeho práva a povinnosti vyplývající z hmotného práva). Pouhý "morální", "majetkový" nebo jiný "neprávní" zájem na výsledku řízení nepostačuje." (srov. výše citovaný Komentář, str. 605 násl.). Z téhož pojetí právního zájmu vycházel i odvolací soud, jak zřejmě plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí na str. 3.

Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatelka byla aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí vydaným v řízení, kde měla (respektive chtěla mít) postavení vedlejšího účastníka; jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatelka byla (chtěla být) vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.

K opodstatněnosti ústavní stížnosti (věcné legitimaci stěžovatelky)

Ze skutečnosti výše již naznačené, tedy že vedlejší účastník je třetí osobou, která se účastní řízení nikoliv proto, aby v něm uplatňovala nebo bránila své právo, neboť o její práva a povinnosti v řízení nejde - a z toho důvodu při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat (hmotná) práva nebo uložit povinnosti - lze dovodit následující závěry.

Základní právo na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v případě stěžovatelky nemohlo být porušeno, neboť předmětem daného občanskoprávního řízení nebylo jakékoliv (hmotné) "právo" nebo "věc" stěžovatelky ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny, ani jakékoliv "občanské právo nebo závazek" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ratione materiae.

Pokud snad stěžovatelka měla a má obavy z právních důsledků případného posuzování platnosti jejích závazků obecným soudem jako předběžné otázky podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. (v řízení, kde měla být vedlejším účastníkem), lze poukázat na (ústavně zcela konformní) závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009 sp. zn. 23 Cdo 1454/2009, dle něhož [n]elze se však ztotožnit s právním závěrem, že soud je vázán i posouzením předběžné otázky pouze v odůvodnění rozhodnutí, aniž by posouzení této otázky bylo přímo předmětem sporu. Podle ustanovení § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř. je zavazující pro účastníky řízení a pro všechny orgány pouze výrok pravomocného rozsudku. Aby bylo řešení předběžné otázky závazné pro další spory, musela by tedy být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle § 80 písm. c) o. s. ř.). V případě rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 1031/2005 však předmětem řízení bylo zaplacení smluvní pokuty a nikoliv určení, že právo z dohody o smluvní pokutě existuje či nikoliv. Výrok předcházejícího rozhodnutí je pro účastníky a pro všechny orgány závazný potud, že stanoví povinnost na zaplacení peněžitého plnění představujícího smluvní pokutu za určité období. Pro spory, které se týkají jiného období, však tento výrok již závazný není, a tudíž nemůže být závazné ani posouzení předpokladů pro vznik a trvání práva na smluvní pokutu. Tyto otázky tedy soud posuzuje v konkrétním případě samostatně. Stejná situace je i v dané věci. Opačný výklad by totiž ve svém důsledku mohl znamenat i porušení žalobního práva, neboť se jedná o odlišné nároky a v dané věci tak může dojít nejen k odlišným skutkovým závěrům, ale i za situace shodného skutkového stavu k odlišnému právnímu závěru (není zde dána totožnost věci a překážka rei iudicatae). Právní posouzení předběžné otázky v odůvodnění rozhodnutí nemůže předurčovat hmotně-právní stav pro rozhodnutí, které ještě soudem nebylo vydáno, protože by tím docházelo k omezení žalobcova subjektivního hmotného práva a jeho výkonu. Hlavním nedostatkem pojetí předmětu sporu je nepřijatelné nerespektování zásady dispoziční a projednací v civilním procesu.

Shodně J. Macur: Předmět sporu v civilním řízení Actu Univesitutis Bunensin, IURIDICA, No 256, str. 54: "Určení předmětu sporu může být v souladu se zásadou dispoziční pouze výsledkem vědomé, záměrné procesní činnosti strany, která je dána na základě svého poznání a vůle. Pokud žalující strana neučiní předběžnou otázku výslovně předmětem určovací žaloby podmíněné ovšem právním zájmem strany na takovém postupu, nemůže se předběžná otázka stát předmětem sporu a soudní úsudek o jejím řešení nemůže vstoupit v právní moc. Totéž platí o eventuálních předběžných otázkách vznikajících v souvislosti s procesní obranou žalované strany."

K posouzení tak zůstává tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces (v užším pojetí) v řízení o přípustnosti vedlejšího účastenství (v čemž tkví jádro ústavní stížnosti). Stěžovatelka tvrdila, že odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces tím, že nesprávně vyložil a aplikoval pojem "právní zájem na výsledku řízení" obsažený v ustanovení § 93 odst. 1 o. s. ř. jako předpoklad přípustnosti vedlejšího účastenství, tj. jako podmínka, která musí být splněna, má-li být kladně rozhodnuto o přípustnosti vedlejšího účastenství podle odst. 2 téhož ustanovení o. s. ř. Stěžovatelka uvedla, že svůj právní zájem v řízení řádně uplatňovala a že napadené usnesení "vyznívá o to absurdněji ve světle nastolené tendence k rozšiřování pojmu právního zájmu třetí osoby na vítězství jí podporovaného hlavního účastníka ve sporu." Poukázala na shora již citované nálezy I. ÚS 553/03 a I. ÚS 2036/08, z nichž citovala, že při posuzování otázky právního zájmu nelze akcentovat pouze úzké hledisko hmotněprávní, ale je nutné tento zájem posuzovat rovněž i z širšího hlediska přirozenoprávního, resp. hodnotového.

V souvislosti s touto částí ústavní stížnosti Ústavnímu soudu nezbývá než opakovat, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona (v projednávaném případě ustanovení § 93 o. s. ř.) obecnými soudy je omezená, neboť ve vztahu k nim musí respektovat ústavní principy nezávislosti soudů a soudců zakotvené v čl. 81 a čl. 82 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy; jeho úlohou proto není obecné soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)], ale (mj.) posoudit, zda rozhodnutí těchto soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatelky neshledal; tento závěr plyne z výše již uvedeného ve vztahu k tvrzenému porušení základního práva na spravedlivý proces (z hlediska práva na soud).

Jelikož Ústavní soud jakýkoliv náznak porušení základního práva na spravedlivý proces odvolacím soudem při výkladu a aplikaci ustanovení § 93 o. s. ř., byla ústavní stížnost stěžovatelky i v této části posouzena jako zjevně neopodstatněná.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.