IV. ÚS 2486/09
IV.ÚS 2486/09 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky VÍTKOVICE, a.s., se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 2887/101, zastoupené Mgr. Markem Gocmanem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě - Mariánskách Horách, 28. října 219/438, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 979/2007-61 ze dne 30. června 2009, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 580/2006-35 ze dne 10. října 2006 a proti usnesení Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 Nc 10410/2005-17 ze dne 9. ledna 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na zásah do jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 51 Nc 10410/2005 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě usnesením č. j. 51 Nc 10410/2005-17 ze dne 9. ledna 2006 (dále jen "rozhodnutí soudu prvního stupně") zamítl návrh stěžovatele coby povinného na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Ostravě č. j. 51 Nc 10410/2005-4 ze dne 10. srpna 2005 ve prospěch oprávněné TOS ZNOJMO a.s. (dále jen "oprávněná"). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 9 Co 580/2006-35 ze dne 10. října 2006 rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 979/2007-61 ze dne 30. června 2009 zamítl a uložil stěžovatelce zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.300,-Kč.

Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje primárně v tom, že obecné soudy odmítly v dané věci aplikovat ust. § 63 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání, ve znění účinném ode dne 25. října 2000, upravujícího účinky potvrzeného vyrovnání (dále jen "předmětné ustanovení"), a to v projednávaném případě na otázku zániku pohledávky oprávněné, která nebyla přihlášena do vyrovnání, na jehož povolení byl podán návrh dne 20. června 2000, a v němž po jeho povolení skončila dne 13. října 2000 lhůta pro přihlašování pohledávek věřitelů.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů a interpretace aaplikace právních předpisů je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatelky nepřináší do posuzované věci nic podstatného. V převážné (a podstatné) části je naprosto totožná s odvoláním a s dovoláním podaným stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy, přičemž je především polemikou s rozhodnutími obecných soudů. Stěžovatelka od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí právní závěry, k nimž obecné soudy dospěly, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatelky obecné soudy rozhodly správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, a to včetně principu spravedlnosti. Důvody, pro které obecné soudy v projednávané věci neaplikovaly předmětné ustanovení a pro které rozhodly výroky, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, v odůvodnění svých rozhodnutí v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlily, přičemž se vypořádaly se všemi tvrzeními stěžovatelky majícími vliv na jejich rozhodnutí. Ústavní soud, ztotožňujíc se sv záhlaví citovanými rozhodnutími a nespatřujíc nutnost k nim cokoli dalšího dodávat, na tato rozhodnutí pouze odkazuje. Pokud jde o odkazy stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu, konstatuje Ústavní soud, že interpretaci a rozhodnutí o neaplikaci předmětného ustanovení učiněné obecnými soudy, jakož i odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí, shledává (nejen) s touto jeho judikaturou souladnými.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.