IV. ÚS 2484/11
IV.ÚS 2484/11 ze dne 11. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti M. N., právně zastoupeného advokátem JUDr. Pavlem Novákem, Bohuslava Martinů 1051/2, Praha, doručovací adresa V Holešovičkách 1579/24, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 12 C 128/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 11 Co 453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4789/2007, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 11 Co 453/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 11 Cmo 13/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 19. 8. 2011 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Ústavní stížností napadeným rozsudkem obvodního soudu byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 470.000,- Kč s příslušenstvím. Současně mu bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 32.500,- Kč. Dne 4. 4. 2007 rozhodl Městský soud v Praze o podaném odvolání stěžovatele tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 46.645,50,- Kč. Se závěry obou soudů se stěžovatel neztotožnil a podal dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 6. 8. 2009 tak, že jej odmítl. Usnesení Nejvyššího soudu bylo stěžovateli doručeno dne 23. 11. 2009.

Stěžovatel s rozhodnutím dovolacího soudu nesouhlasil a na základě hodnocení dovolacího soudu podal proti rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu I. stupně žalobu pro zmatečnost, kterou odůvodnil ve shodě s podaným dovoláním. O žalobě pro zmatečnost rozhodl městský soud tak, že ji zamítl. K podanému odvolání vrchní soud usnesení městské soudu potvrdil. Stěžovatel je toho názoru, že v rozhodnutí obecných soudů byli špatně označeni účastníci řízení, neboť žalovaný je spojován s nesprávnou adresou. Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nepřezkoumatelná. Soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku doručování předvolání k jednání, neboť bylo doručováno do místa, které není ani místem pobytu žalovaného ani místem jeho trvalého bydliště. Dále stěžovatel poukázal též na skutečnost, že nalézací soud posoudil nesprávně otázku promlčení před soudem prvního stupně.
III. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Směřuje-li tedy ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 12 C 128/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 11 Co 453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4789/2007, je ústavní stížnost podaná opožděně, neboť z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že citované usnesení Nejvyššího soudu mu bylo doručeno dne 23. 11. 2009 (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2757/07 nebo II. ÚS 1626/12 dostupných na http://nalus.usoud.cz).

Napadá-li stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 11 Co 453/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 11 Cmo 13/2011, vážící se k žalobě pro zmatečnost, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

V souvislosti s tou částí ústavní stížnosti, v níž stěžovatel napadá zmatečnostní řízení, Ústavní soud tu připomíná (z řady svých rozhodnutí) známou skutečnost, že není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud poukazuje na rozhodnutí obecných soudů, z nichž zřetelně plynou důvody jejich rozhodnutí. Ta přiléhavě odkázala na příslušnou právní úpravu a na ustálenou judikaturu; ani Ústavní soud nemá důvod na argumentaci obecných soudů cokoliv měnit či doplňovat. Zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele tedy zjištěn nebyl. Obecné soudy věci stěžovatele věnovaly patřičnou pozornost a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Na odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně reagujících na stěžovatelovy námitky tak lze odkázat. Skutečnost, že obecné soudy stěžovatelově návrhu nevyhověly, pak sama o sobě důvod úspěšné ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh stěžovatele odmítl, a to ve vztahu k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 4. 2003 sp. zn. 12 C 128/99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. 11 Co 453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009 sp. zn. 30 Cdo 4789/2007 v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost a ve vztahu k usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2010 sp. zn. 11 Co 453/2006 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2011 sp. zn. 11 Cmo 13/2011 v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.