IV. ÚS 2480/12
IV.ÚS 2480/12 ze dne 31. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudkyní zpravodajkou Vlastou Formánkovou o návrhu JUDr. Z. A., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 29 Cdo 717/2012-910, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavnímu soudu bylo dne 1. července 2102 doručeno podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost, které bylo doplněno podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 9. července 2012. Uvedeným podáním se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako správce konkursní podstaty úpadce A. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011 č. j. 2 Ko 65/2010-835, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Krajského soudu v Praze jako konkursního soudu v konkursní věci úpadce.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.

Stěžovatel při podání ústavní stížnosti nebyl (a není) zastoupen advokátem (§ 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) a jeho podání za řádný návrh na zahájení řízení nelze považovat.

Pokud podmínka povinného zastoupení před Ústavním soudem a sepis ústavní stížnosti advokátem, jenž ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem zákon o Ústavním soudu, není splněna, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění této vady ve stanovené lhůtě. Z evidence Ústavního soudu se zjišťuje, že stěžovatel podal od roku 2005 k Ústavnímu soudu řadu podání. Z mnoha dalších řízení o ústavních stížnostech, jež stěžovatel vede, se podává, že tento postup (jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem a formální náležitosti ústavní stížnosti) volí opakovaně, ačkoli byl Ústavním soudem opakovaně poučen, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti a k odstranění nedostatku povinného zastoupení vyzýván (viz kupříkladu věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. I. ÚS 1478/09, sp. zn. IV. ÚS 1796/09, sp. zn. I. ÚS 1966/09, sp. zn. III. ÚS 2141/09, sp. zn. IV. ÚS 2566/09, sp. zn. III. ÚS 2615/09, sp. zn. II. ÚS 2742/09 a další). Ostatně z mnoha jiných podání plyne, že stěžovatel podal Ústavnímu soudu řadu návrhů, při kterých advokátem zastoupen byl. Za zmíněnou dobu byl tedy stěžovatel opakovaně a dostatečně informován o tom, že je nezbytné, aby ústavní stížnost byla sepsána advokátem a aby byla k podané ústavní stížnosti přiložena plná moc advokáta, který stěžovatele zastupuje.

Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. V daném případě si byl stěžovatel v okamžiku podání nepochybně vědom zákonem předvídaných požadavků na obsahové a formální náležitosti návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.

Zákonná šedesátidenní lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být jen výjimečné, neboť jím je stěžovatel zvýhodňován oproti ostatním navrhovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Za dané situace lze tedy považovat za zcela neúčelné, aby soudkyně zpravodajka i v tomto řízení stěžovatele opětovně vyzývala k odstranění vad podání, neboť účelem výzvy a stanovení lhůty k odstranění vad podání podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu, je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Soudkyně zpravodajka proto v posuzované věci shledala důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítla.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 31. července 2012

Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.