IV. ÚS 2478/08
IV.ÚS 2478/08 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci stěžovatele K. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Vodkou, advokátem se sídlem Kuřim, Husova 736, o ústavní stížnosti proti rozhodnutí vychovatele Vězeňské služby České republiky - Věznice Kuřim o uložení kázeňského trestu ze dne 6. 8. 2008 a proti nedatovanému rozhodnutí speciálního pedagoga Věznice Kuřim o stížnosti proti výše uvedenému rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:

Dne 3. 10. 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se touto ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí pracovníků vězeňské služby České republiky o uložení kázeňského trestu (stěžovatel se přitom domáhá jak zrušení rozhodnutí vychovatele, kterým mu byl uložen kázeňský trest, tak rozhodnutí o stížnosti, kterou proti uložení kázeňského trestu podal).

Ke skutkovému stavu lze říci, že stěžovateli byl uložen dle ustanovení § 46 odst. 3 písm. f) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 169/1999 Sb."), kázeňský trest za kázeňský přestupek, kterého se měl dopustit tím, že byl dne 1. 8. 2008 v 9:35 hodin, při kontrole pořádku a kázně na ubytovně věznice vychovatelem přistižen spící na lůžku v době, kdy je to vnitřním řádem věznice zakázáno. Za tento přestupek mu byl uložen kázeňský trest umístění do uzavřeného oddělení na dobu 3 dnů s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel v souladu s ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb. stížnost, jež nebyla zmocněným zaměstnancem vězeňské služby, speciálním pedagogem, shledána důvodnou.

Stěžovatel má za to, že rozhodnutím vychovatele věznice o uložení kázeňského trestu i rozhodnutím zaměstnance vězeňské služby, jako osoby zmocněné rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu, bylo porušeno jeho právo, že nikdo nesmí být mučen, ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu garantované mu čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nikdo nemůže člověku zabraňovat v jeho přirozené biologické potřebě spánku. Nadto stěžovatel uvádí, že i kdyby připustil možnost uložení takového zákazu spánku, má za to, že jej nelze uložit normou nižší právní síly než je zákon. Toto lze podle něho dovodit zejména z čl. 2 odst. 3 a z čl. 4 odst. 1 a odst. 2 Listiny.

Stěžovatel dále v souladu s ustanovením § 74 zákona o Ústavním soudu navrhl, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 14 zákona č. 169/1999 Sb. a ustanovení § 63 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 345/1999 Sb.").
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na tomto místě předně připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná (jako je tomu v právě projednávané věci), ústavní stížnost je bez dalšího odmítnuta.

Ke stěžovatelem uvedené argumentaci, resp. k jeho stížnostním námitkám, Ústavní soud uvádí pouze to, že kategorie trestu (kázeňský trest z toho nevyjímaje) má svoji dimenzi nejen kvantitativní a časovou, ale také dimenzi kvalitativní, vypovídající o tom, v jakém rozsahu a jakým způsobem je zasažena lidská svoboda a důstojnost (tato interpretace má přitom oporu i v chápání lidských práv a svobod, neboť nejde jen o délku trestu, ale i o vztah k mezím těchto práv a svobod a intenzitě zásahu do nich). Ústavní soud má přitom za to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí základní práva a svobody stěžovatele neporušila.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu stěžovatele na zrušení shora citovaných ustanovení zákona č. 169/1999 Sb., resp. vyhlášky č. 345/1999 Sb. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto návrh podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.