IV. ÚS 247/10
IV.ÚS 247/10 ze dne 22. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. února 2010 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Janou Ondráčkovou, advokátkou se sídlem Hněvotínská 44, Olomouc, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2203/2007-208 ze dne 22. 10. 2009, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, č. j. 40 Co 1613/2006-186 ze dne 21. 12. 2006 a usnesení Okresního soudu v Olomouci č. j. 42 E 175/2000-175 ze dne 26. 9. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 1. 2010 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen okresní soud ) č. j. 42 E 157/2000-9 ze dne 28. 2. 2000 byl k návrhu oprávněného, BYT A SERVIS ND DRUŽSTVO OLOMOUC, nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatelky za účelem uspokojení pohledávky ve výši 14.437,- Kč společně s poplatky z prodlení, náklady předchozího řízení a náklady výkonu rozhodnutí. Tentýž soud usnesením č. j. 42 E 157/2000 13 ze dne 28. 3. 2001 zastavil výkon rozhodnutí co do částky 14.437,- Kč a usnesením č. j. 42 E 157/2000 145 ze dne 30. 1. 2006 i ve vztahu k části poplatků z prodlení. Vykonávací řízení tak bylo nadále vedeno pro část poplatků z prodlení a pro náklady řízení. Usnesením č. j. 42 E 175/2000-175 ze dne 26. 9. 2006 zamítl okresní soud návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného usnesením téhož soudu č. j. 42 E 175/2009-9 ze dne 28. 2. 2000. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen krajský soud ), usnesením č. j. 40 Co 1613/2006 186 ze dne 21. 12. 2006 k odvolání stěžovatelky rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2203/2007-208 ze dne 22. 10. 2009 odmítnuto z důvodu nenaplnění podmínek přípustnosti dle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. d) a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský soudní řád ).

Posledně uvedené rozhodnutí okresního soudu, jakož i navazující rozhodnutí krajského a Nejvyššího soudu napadla stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítala porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c), čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka obecným soudům vytýkala, že se návrhem na zastavení exekuce zabývaly pouze z hlediska existence důvodu uvedeného v § 268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, přestože v řízení uplatnila i důvod dle § 268 odst. 1 písm. d) téhož předpisu, jehož naplnění spatřovala v tom, že se část věcí zahrnutých do soupisu věcí určených k exekuci nenacházela v jejím vlastnictví, resp. že se částečně jednalo o věci, které nemohou být výkonem rozhodnutí postiženy. Stěžovatelka dále zopakovala svou argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, tzn. především vyjádřila přesvědčení, že jí byly poplatky z prodlení účtovány neoprávněně a v rozporu s dobrými mravy, dále popsala okolnosti vzniku předmětného dluhu a svou sociální situaci a rovněž vznesla námitky vůči postupu obecných soudů v nalézacím řízení, a to zejména vzhledem k nedostatku objektivity, neposkytnutí právní pomoci od počátku řízení a značným průtahům. Stěžovatelka se cítila postupem obecných soudů diskriminována a poukazovala rovněž na fyzickou i psychickou újmu, kterou v důsledku dlouholetých soudních sporů utrpěla. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2203/2007-208 ze dne 22. 10. 2009, usnesení krajského soudu č. j. 40 Co 1613/2006-186 ze dne 21. 12. 2006 a usnesení okresního soudu č. j. 42 E 175/2000-175 ze dne 26. 9. 2006 svým nálezem zrušil.
II.

Dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, byl povinen zkoumat, zda byla ústavní stížnost podána včas, zda byla přípustná a zda splňovala i další obsahové a formální náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu.

Dle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ze sdělení okresního soudu a z přiložené fotokopie doručenky Ústavní soud zjistil, že usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2203/2007-208 ze dne 22. 10. 2009 bylo právní zástupkyni stěžovatelky doručeno dne 16. 11. 2009 a posledním dnem lhůty k podání ústavní stížnosti tak byl pátek 15. 1. 2010. Jestliže stěžovatelka předala svou ústavní stížnost k poštovní přepravě až dne 26. 1. 2010, učinila tak po uplynutí lhůty stanovené za tímto účelem zákonem o Ústavním soudu a Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2010

Michaela Židlická, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.