IV. ÚS 2466/09
IV.ÚS 2466/09 ze dne 1. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 1. února 2010 ve věci ústavní stížnosti původně podané 1) Janem Vackem, jednatelem společnosti dále uvedené a 2) společností MAŚA - VACEK, s. r. o., se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, obou zastoupených Mgr. Petrem Langem, advokátem, AK se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2009 čj. 44 Co 417/2008-215 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2008 čj. 47 C 164/2006-137 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností sepsanou v záhlaví uvedeným Janem Vackem a doručenou Ústavnímu soudu osobně dne 18. 9. 2009, jejíž vady byly k výzvě Ústavního soudu odstraněny dne 22. 12. 2009 doručením návrhu z téhož dne sepsaného advokátem [z něhož je patrno, že stěžovatelem jest toliko společnost MAŠA - VACEK, s. r. o., se sídlem v Brně (dále jen "stěžovatelka")], bylo navrhováno, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení 11.000.000,- Kč proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR.

V závěru doplnění ústavní stížnosti ze dne 22. 12. 2009 a "pro upřesnění situace" stěžovatelka uvedla, že ve věci bylo dne 23. 9. 2009 podáno dovolání k Nejvyššímu soudu, o němž dosud nebylo rozhodnuto.

Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
II.

Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty. Účastníci řízení musejí a mohou za běžných okolností počítat s tím, že tato pravidla budou uplatňována.

Jednou z podmínek věcného projednání ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatelé jsou tedy povinni vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je citovaným ustanovením výslovně vyloučena, a mimořádného opravného prostředku schopného odmítnutí z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu ve smyslu § 75 odst. 1 věta za středníkem citovaného zákona.

Pokud stěžovatelka svého práva podat mimořádný opravný prostředek využila, je nezbytné jí podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Obdobný závěr vyplývá mj. i z usnesení ze dne 18. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 393/06 [Sb. n. u., sv. 44, str. 755 (757)], kterým byla jako nepřípustná odmítnuta ústavní stížnost podaná souběžně s dovoláním; v odůvodnění tohoto usnesení se kromě jiného výslovně uvádí:

Stěžovatel napadl naříkaná rozhodnutí před podáním ústavní stížnosti i dovoláním, o němž dosud rozhodnuto nebylo. ...... Přezkum těchto rozhodnutí Ústavním soudem ještě předtím, než by o podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud, znamenal by faktické nahrazení rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu rozhodnutím Ústavního soudu, jenž by tímto nepřijatelně vstoupil do soustavy soudů obecných; takový postup Ústavního soudu by ovšem byl nejen v rozporu s ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ale popíral by i samu podstatu postavení Ústavního soudu i podstatu řízení před ním vedeného. ...... Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Současné podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty. Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci.

Ústavní soud nemá též důvod na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkávat, neboť by tím jednak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti, a jednak nepřímo pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, což však - jak již uvedeno - vhodné není. Nadto opačný postup ze strany soudce zpravodaje (spočívající např. ve vyčkávání na rozhodnutí dovolacího soudu) mohl by být považován za zásah do ústavního práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); neodmítnutím ústavní stížnosti pro nepřípustnost by si totiž soudce zpravodaj ponechával ve své agendě i případ, který by rozvrhem práce při podání ústavní stížnosti až po rozhodnutí dovolacího soudu (tedy dle pravidelného chodu událostí) mohl být (a se značnou pravděpodobností by také byl) přidělen jinému soudci zpravodaji, ba mohl by být rozhodován i v jiném senátu (srov. § 16, § 40 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; rozvrh práce Ústavního soudu - dostupný na http://www.usoud.cz).

Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k doktríně minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.