IV. ÚS 245/10
IV.ÚS 245/10 ze dne 15. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 15. března 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, AK se sídlem Perlová 9, P. O. Box 181, 304 81 Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2009 sp. zn. 56 Co 610/2008 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného usnesení, kterým Krajský soud v Plzni zamítl jeho návrh na vydání opravného usnesení.

Stěžovatel uvedl, že se domáhal vydání opravného usnesení, neboť Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 30. 1. 2009 sp. zn. 56 Co 610/2008 nesprávně uvedl poučení o "odvolání" namísto "dovolání". Krajský soud však návrh na vydání opravného usnesení zamítl s odůvodněním, že se nejedná o zřejmou nesprávnost podle ustanovení § 164 o. s. ř., neboť záměrem odvolacího soudu bylo poskytnout účastníkům řízení poučení o tom, že proti rozsudku odvolacího soudu nebylo v této věci odvolání přípustné. Stěžovatel zpochybnil vysvětlení soudu a namítl, že poučení soudu je nelogické; pokud by i mělo být záměrem soudu poučit účastníky řízení o odvolání, měli být zároveň poučeni i o dovolání, což soud neučinil. Odepření nápravy vlastního neúplného rozsudku stěžovatel považoval za nesprávné, nezákonné a s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 264/09 i protiústavní.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2009 sp. zn. 26 Co 610/2008 připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud Plzeň-jih uložil stěžovateli jako žalovanému rozsudkem pro uznání povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku. V odvolacím řízení Krajský soud v Plzni rozsudek soudu I. stupně potvrdil a v poučení uvedl, že proti jeho rozhodnutí není odvolání přípustné. Návrh stěžovatele ze dne 16. 10. 2009 na vydání opravného usnesení k rozsudku - opravu poučení z důvodu zřejmé nesprávnosti - Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením zamítl z důvodů, jak shora uvedeno.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Plzni z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavněprávním požadavkem je též zákaz libovůle vyjádřený v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 2 odst. 3 Ústavy. Jak Ústavní soud vyložil, takové porušení může nastat v důsledku absence či nedostatečnosti soudního rozhodnutí, neboť principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Nejsou-li zřejmé důvody rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. III.ÚS 183/03 publ. in Sb. n. u. sv. 38 str. 399, I.ÚS 74/06, tamtéž sv. 43 str. 17, III.ÚS 529/06 dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz a další).

Stěžovatel namítl libovůli v rozhodování Krajského soudu v Plzni promítající se do porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud však jeho argumentaci nepřisvědčil. K vysvětlení Krajského soudu v Plzni, že poučení, které dal účastníkům, bylo jeho záměrem, lze sice uvést, že soud druhého stupně po proběhnuvším odvolacím řízení poučuje účastníky řízení o možnosti podat proti rozsudku dovolání, a nikoliv odvolání, nicméně toto zjištění ke kasaci napadeného usnesení nepostačuje. Je tomu tak proto, že Ústavní soud neztrácí ze zřetele svoje skutečné poslání, kterým není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, ale měřítkem pro jeho rozhodování je intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele; v této souvislosti zjišťuje, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I.ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).

Ústavní soud vzal v úvahu, že Krajský soud v Plzni, který rozhodoval jako soud odvolací, neposkytl stěžovateli jako účastníku řízení poučení o přípustnosti dalšího (mimořádného) opravného prostředku (přiměřeně ve smyslu ustanovení § 157 odst. 1 o. s. ř.), avšak přihlédl zároveň k tomu, že toto pochybení soudu v zákonné rovině nemohlo porušit kautely spravedlivého procesu v již proběhnuvším odvolacím řízení. Na situace, ve kterých nebylo účastníku řízení poskytnuto správné poučení, pamatuje občanský soudní řád v ustanovení § 240 odst. 3, které zaručuje zachování lhůty k podání dovolání také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání. Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do čtyř měsíců od doručení. Ústavní soud sice v řadě svých rozhodnutí opakovaně judikoval, že vadné poučení o procesních právech účastníka řízení nemůže jít k tíži těch, kteří se na soud s důvěrou obracejí jako na ochránce svých práv a svobod (srov. např. sp. zn. II.ÚS 618/01 publ. in Sb. n. u., sv. 25 str. 153, I.ÚS 574/03 sv. 37 str. 105, III.ÚS 332/04 sv. 35 str. 323), je však třeba připomenout, že tento závěr byl učiněn v souvislosti s odmítnutím dovolání v důsledku vadného poučení soudu stran lhůty k jeho podání, navíc v době intertemporálního konfliktu původní a nové úpravy občanského soudního řádu. V projednávané věci stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdil, že hodlal napadnout rozsudek Krajského soudu v Plzni dovoláním a že mu v důsledku vadného poučení bylo právo na přístup k dovolacímu soudu odňato; nic takového nevyplynulo ani z jeho žádosti o vydání opravného usnesení ze dne 16. 10. 2009. Stěžovatel sám uvedl, že byl v řízení před Krajským soudem v Plzni zastoupen právním zástupcem, u kterého lze předpokládat znalost dalšího procesního postupu účastníka řízení i v případě vadného poučení soudu o řádných či mimořádných opravných prostředcích.

Výhrady stěžovatele proti napadenému usnesení tak Ústavní soud považoval za pouhý nesouhlas s důvody, na základě kterých Krajský soud v Plzni odmítl vyhovět návrhu na opravu poučení o (dalším) opravném prostředku proti rozsudku ze dne 30. 1. 2009, který však sám o sobě nebyl schopen navrhovanou kasaci rozhodnutí Krajského soudu v Plzni přivodit. Nadto je zřetelné, že právní úvahy stěžovatele jsou nejen ve flagrantním rozporu s citovaným ustanovením § 240 odst. 3 o. s. ř., ale ve svých důsledcích by zcela podrývaly právní jistoty pravomocným rozhodnutím soudu nastolené, neboť by cestou opravných usnesení (jak se zřejmě stěžovatel myslně domnívá) otevíraly možnost podat dovolání prakticky kdykoliv (srov. § 164 o. s. ř.). Je totiž nabíledni, že ustanovení § 240 odst. 1 věty druhé o. s. ř. nemá a nemůže mít na mysli zákonem nepředpokládanou "opravu" spočívající v doplnění absentujícího či chybného poučení o opravném prostředku. Citované ustanovení se vztahuje výlučně k opravě, jejímž důsledkem je změna výroku rozhodnutí (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1907 a násl., tamtéž i citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 Cdo 60/93 - str. 1911).

Zjevná nesmyslnost stěžovatelova kasačního žádání vyplývá tudíž již z toho faktu, že i kdyby Ústavní soud podanému návrhu vyhověl, zrušující nález by se v právních poměrech stěžovatele nikterak neprojevil. Odvolací soud by sice následně doplnil své rozhodnutí o bezvadné poučení týkající se přípustnosti dovolání, to však by pro již dávné uplynutí lhůty stěžovatel úspěšně uplatnit nemohl. Očividně by se tedy jednalo o nesnesitelný formalismus postrádající jakoukoliv právní funkci, nikoliv o ochranu ústavně zaručených práv stěžovatele.

Odkaz na nález sp. zn. II.ÚS 264/09 neshledal Ústavní soud v projednávané věci případným. V citovaném nálezu se vyjádřil k požadavku jednoty textu originálu rozsudku a všech jeho stejnopisů, přičemž doručení stejnopisu s chybějící částí textu účastníku řízení Ústavní soud označil za vadu, kterou lze řešit pouze doručením nového kompletního stejnopisu rozhodnutí. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo, pročež důvod rozhodnutí (ratio decidendi) vyjádřený v citovaném nálezu ve stěžovatelově věci nezavazovalo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. března 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.