IV. ÚS 245/04
IV.ÚS 245/04 ze dne 19. 1. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 245/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. 1. 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové v právní věci stěžovatele J. V., zastoupeného JUDr. Z. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, č. j. 11 To 54/2004-1355, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2004, č. j. 11 To 66/2004-1469, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jimiž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě, resp. jimiž byla jeho žádost o propuštění z vazby zamítnuta. Stěžovatel se domnívá, že napadenými usneseními bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo být trestně stíhán a zbaven svobody pouze zákonným způsobem a na základě zákonných důvodů [čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], dále právo na soudní ochranu a spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")] a právo na svobodu a osobní bezpečnost (čl. 5 Úmluvy). Stěžovatel je taktéž toho názoru, že obecné soudy překročily meze stanovené jim pro výkon veřejné moci čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

Usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. IV. ÚS 245/04-9, byl stálý člen IV. senátu, JUDr. Miloslav Výborný, vyloučen z projednání a rozhodování této ústavní stížnosti, neboť skutečnost, že jej s právním zástupcem stěžovatele pojily pracovní a přátelské vztahy, byla způsobilá vyvolat pochybnost o jeho nepodjatosti. Z tohoto důvodu rozhodoval IV. senát Ústavního soudu v pozměněném složení, když JUDr. Miloslava Výborného nahradil v souladu s § 8 odst. 2 a § 7 odst. 4 Rozvrhu práce Ústavního soudu JUDr. Jiří Mucha.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 7 T 13/2003, z něhož vyplynulo následující:

Dne 19. 1. 2003 byl stěžovatel zadržen Policií České republiky jako podezřelý ze spáchání trestného činu padělání a pozměňování peněz ve smyslu § 140 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"). Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2003, sp. zn. Nt 720/2003, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

O setrvání stěžovatele ve vazbě bylo do vydání napadených usnesení opakovaně rozhodováno Krajským státním zastupitelstvím v Hradci Králové, Okresním soudem v Hradci Králové, Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), jeho žádosti o propuštění však byly vždy zamítnuty, resp. vždy bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.

Výše uvedené orgány shodně došly k závěru, že jsou dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Důvodná obava, že by se stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání [§ 67 písm. a) trestního řádu], byla spatřována ve skutečnosti, že mu reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody v délce trvání nejméně deseti let a dále v tom, že se odmítl při svém zadržení podrobit výzvám Policie ČR a muselo být vůči němu použito donucovacích prostředků.

Rovněž bylo konstatováno, že příčinou páchání trestné činnosti byla tíživá finanční situace obžalovaných. Policie ČR měla podezření, že obžalovaní stále disponují padělky bankovek v celkové výši 1 500 000 Kč, proto byla shledána důvodnou obava, že stěžovatel bude po propuštění z vazby v trestné činnosti pokračovat [§ 67 písm. c) trestního řádu], neboť motiv spáchání trestného činu, tedy nedostatek finančních prostředků, u obžalovaných stále trval.

Shodně byla odůvodněna i napadená usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317 a vrchního soudu ze dne 24. 5. 2004, č. j. 11 To 54/2004-1355, jimiž bylo rozhodnuto, že se stěžovatel ponechává ve vazbě, a že se nepřijímá jeho slib ve smyslu § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu.

Ústavní soud rozhodl dne 25. 5. 2004 o ústavní stížnosti R. R., spoluobžalovaného stěžovatele, jenž byl držen ve vazbě pouze z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu, tak, že stížnosti vyhověl a zrušil ve vztahu k jeho osobě usnesení krajského soudu ze dne 8. 12. 2003, č.j. 7 T 13/2003-1008, a na něj navazující usnesení vrchního soudu ze dne 23. 1. 2004, č. j. 11 To 8/2004-1063, když shledal, že důvod vazby podle § 67 písm. c) nebyl v jeho případě dán (nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 161/04, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz). Ústavní soud rovněž podotkl, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po slyšení stěžovatele, v jehož rámci by se mohl za přítomnosti svého právního zástupce vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby, v čemž spatřoval rozpor s čl. 5 odst. 4 Úmluvy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 32, C.H. Beck, Praha 2004, str. 397 a násl.).

Krajský soud poté, co se seznámil s obsahem nálezu Ústavního soudu, rozhodl usnesením ze dne 7. 6. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1438, o propuštění všech spoluobžalovaných, tedy i stěžovatele, na svobodu, neboť měl za to, že tím, že obžalovaným před vydáním svého rozhodnutí ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 7 T 13/2003-1008, odepřel možnost vyjádřit se ke konkrétním důvodům vazby, neoprávněně zasáhl do jejich ústavně zaručených práv a svobod. Krajský soud dospěl k závěru, že z jeho strany došlo ke stejnému porušení práv obžalovaných, jaké bylo konstatováno v nálezech Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02 a I. ÚS 161/04. Krajský soud uvedl, že si je vědom, že se v případě zmíněných nálezů Ústavního soudu nejedná o obecně závazná rozhodnutí, ale vnitřně se s nimi ztotožnil.

Ke stížnosti státní zástupkyně vrchní soud usnesením ze dne 18. 6. 2004, č. j. 11 To 66/2004-1469, rozhodnutí krajského soudu zrušil a žádost o propuštění z vazby zamítl s odůvodněním, že u stěžovatele jsou i nadále dány důvody vazby dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, když dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Stíhaný trestný čin má stanovenu trestní sazbu od deseti do patnácti let, přičemž vrchní soud poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz), podle něhož již sama hrozba takovým trestem zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání.

Vrchní soud respektoval nález Ústavního soudu, sp. zn. I ÚS 161/04, v němž bylo konstatováno, že se nepodařilo dostatečně prokázat existenci dalších nezajištěných padělků, proto již nespatřoval v tomto stadiu řízení důvod vazby dle § 67 písm. c) trestního řádu.

Skutečnost, že o ponechání stěžovatele ve vazbě nebylo dne 8. 12. 2003 rozhodnuto se zajištěním možnosti jeho slyšení, nepovažoval vrchní soud při trvání důvodů vazby za postačující pro propuštění stěžovatele na svobodu.

II.

Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317, a na něj navazující usnesení vrchního soudu ze dne 24. 5. 2004, č. j. 11 To 54/2004-1355, a dále usnesení vrchního soudu ze dne 18. 6. 2004, č. j. 11 To 66/2004-1469, svou ústavní stížností, v níž vyjadřuje své přesvědčení, že bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv tím, že byl držen ve vazbě, přestože pro to nebyly dány zákonné důvody a dále tím, že mu při rozhodování vrchního soudu o stížnosti proti usnesením krajského soudu ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317, a usnesení krajského soudu ze dne 7. 6. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1438, nebyla dána možnost se k věci osobně vyjádřit, neboť bylo rozhodováno v neveřejném zasedání.

Ve vztahu k vazebním důvodům stěžovatel opakuje a precizuje argumenty, jež uplatnil již v řízení před obecnými soudy, tedy zejména poukazuje na nedostatečnou konkretizaci odůvodněné obavy z toho, že by se dopustil jednání popsaného v § 67 písm. a) a c) trestního řádu.

Stěžovatel uvádí, že existence dalších padělků nebyla dostatečně prokázána, sporná je tedy byť jen možnost, že by mohl pokračovat v páchání trestné činnosti; tím spíše není odůvodněn závěr, že by měl takovou věc v úmyslu. Úvahy soudu o špatné finanční situaci obžalovaných a o jejich trestním stíhání za jinou majetkovou trestnou činnost se na stěžovatele nevztahují, neboť proti němu není žádné jiné trestní řízení vedeno a jeho majetkové poměry mu umožňují dostát všem svým závazkům.

Rovněž obava z toho, že by uprchl či že by se skrýval s úmyslem vyhnout se trestnímu stíhání, není dle stěžovatele důvodná. Jedinou konkrétní skutečností, vztahující se ke stěžovateli, je tvrzení, ovšem nepravdivé, že se při svém zadržení odmítal podrobit výzvám příslušníků Policie ČR. Hrozba vysokým trestem, o niž se opírá jak rozhodnutí krajského, tak i vrchního soudu, konkrétní skutečností ve smyslu § 67 trestního řádu, věty první, být nemůže, neboť potom by tato nepříznivá okolnost byla stěžovateli přičtena dvakrát.

Obecné soudy dále pochybily, když se dostatečně nezabývaly osobností stěžovatele a neodůvodnily závěr, proč nelze účelu vazby dosáhnout jiným, mírnějším opatřením.

Nerespektováním zákonných požadavků pro rozhodnutí o vzetí do vazby a o ponechání obžalovaného ve vazbě, bylo neoprávněně zasaženo do ústavně zaručeného práva stěžovatele být trestně stíhán a zbaven svobody pouze zákonným způsobem a na základě zákonných důvodů (čl. 8 odst. 2 Listiny). Tím, že se stěžovatel nemohl k tomuto rozhodování ústně vyjádřit, pak byl porušen rovněž čl. 5 odst. 4 Úmluvy, neboť z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k tomuto ustanovení, vyplývá právo obviněného (obžalovaného) na kontradiktorní řízení, v němž je zákonnost vazby přezkoumána, přičemž jednou ze základních institucionálních záruk spravedlnosti tohoto řízení je i právo být v něm slyšen.

III.

Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud uvedl, že na svém rozhodnutí, jež bylo vydáno po slyšení stěžovatele, trvá a v podrobnostech odkazuje na obsah odůvodnění napadených usnesení.

Vrchní soud vyjádřil své přesvědčení, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Odvolává se na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, v němž je uvedeno, že již sama hrozba uložení vysokého trestu zakládá důvodnost obavy, že se obžalovaný bude vyhýbat trestnímu stíhání.

K námitce stěžovatele, že mu nebyla dána možnost se před rozhodnutím odvolacího soudu, osobně vyjádřit, vrchní soud dodává, že takové právo stěžovateli svědčí pouze ve vztahu k soudu první instance, kde jej také využil.

Krajské státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

IV.

Ústavní soud posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel ve svém podání vznáší dvě námitky. Obsahem první je jeho přesvědčení, že nejsou dány vazební důvody uvedené v § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Ústavní soud poznamenává, že vrchní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 6. 2004, č. j. 11 To 66/2004-1469, již důvod vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu u stěžovatele nespatřoval, proto se Ústavní soud námitkami směřujícími proti tomuto vazebnímu důvodu dále nezabýval.

Ve vztahu k ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu stěžovatel uvedl, že neexistuje důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání. Má za to, že hrozba vysokým trestem není konkrétní skutečností ve smyslu § 67 trestního řádu. Jiné konkrétní skutečnosti pak podle jeho názoru neexistují, neboť tvrzení Policie ČR, že se při svém zadržení odmítal podrobit jejím výzvám, se nezakládá na pravdě.

S výše uvedenou argumentací se Ústavní soud neztotožnil. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že sama hrozba vysokým trestem bez konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému (obžalovanému) nemůže založit důvodnost vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, nicméně situaci, ve které se stěžovatel nachází, takto charakterizovat nelze. Skutek, pro nějž je stěžovatel trestně stíhán, byl kvalifikován jako trestný čin padělání a pozměňování peněz ve smyslu § 140 trestního zákona, za nějž mu s ohledem na rozsah trestné činnosti hrozí trest odnětí svobody v rozmezí deset až patnáct let (§ 140 odst. 3 trestního zákona). Dle právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 566/03 (dosud nepublikován, veřejně dostupný na www.judikatura.cz), je hrozba vysokým trestem sama o sobě konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že obviněný uprchne, či že se bude skrývat. To vše ovšem pouze za předpokladu, že tato hrozba byla ve vztahu k obviněnému dostatečně konkretizována, a to tak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu je možné u obviněného, bude-li odsouzen, reálně předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let.

V případě, že již sama dolní hranice zákonné sazby trestu odnětí svobody činí osm a více let, je třeba zvážit, zda existují okolnosti, jež mohou reálnost hrozby vysokým trestem oslabit či zcela vyvrátit a vést k uložení trestu pod dolní hranicí zákonné sazby. Zejména je třeba zkoumat, zda by se vzhledem k okolnostem případu, poměrům pachatele a stupni dokonání trestného činu, mohlo jevit použití zákonné trestní sazby jako nepřiměřeně přísné, a zda by účelu trestu nebylo možno dosáhnout trestem kratšího trvání. Ústavní soud se při výkonu své pravomoci řídí zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, ponechává tedy na uvážení obecných soudů, zda se jim ve světle výše uvedených skutečností bude hrozba uložení vysokého trestu jevit dostatečně reálná. Ústavnímu soudu by příslušelo do takové úvahy zasáhnout pouze tehdy, byla-li by ve zjevném rozporu se skutečnostmi zjištěnými v průběhu trestního řízení. V tomto případě Ústavní soud takový rozpor neshledal.

Rovněž druhá konkrétní skutečnost ve smyslu § 67 trestního řádu, tedy že stěžovatel se při zatýkání odmítl podrobit výzvám Policie ČR, má svou oporu v trestním spisu.

Za těchto okolností má Ústavní soud za to, že v úvahách obecných soudů o důvodnosti vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu a v rozhodnutích vydaných na jejich základě nelze spatřovat neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud poznamenává, že obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí rovněž dostatečně vypořádaly s návrhem stěžovatele na nahrazení vazby písemným slibem, nelze tedy přisvědčit ani tvrzení stěžovatele, že v napadených rozhodnutích nebylo uvedeno, z jakého důvodu nelze vazbu nahradit mírnějším opatřením.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále namítal, že nebyl slyšen při projednávání stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317, jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě a o nepřijetí slibu podle § 73 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejnou vadou pak dle stěžovatele trpělo i rozhodování vrchního soudu o stížnosti státní zástupkyně proti usnesení krajského soudu ze dne 7. 6. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1438, jímž byl stěžovatel, společně se všemi spoluobžalovanými, propuštěn z vazby.

Ústavní soud ve svém nálezu, sp. zn. I ÚS 573/02 (publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, C. H. Beck, Praha 2004, str. 397 a násl.), konstatoval, že: "Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Mezi institucionální rysy vyžadované u subjektu přezkoumávajícího oprávněnost zbavení svobody patří nestrannost a nezávislost".

Prostřednictvím citovaného nálezu Ústavní soud vyjádřil nutnost poskytnout osobám, zbaveným svobody v souvislosti s probíhajícím trestním stíháním, možnost co nejefektivněji prokazovat existenci okolností, jež důvodnou obavu z jejich dalšího jednání, na níž je založeno jejich vazební stíhání, oslabují či zcela vyvracejí. Právě osobní slyšení je prostředkem, který stěžovateli nejlépe zajistí možnost konkrétními námitkami vyvrátit důvody, pro které má být nadále ponecháván ve vazbě.

Přesto nelze v tomto případě přisvědčit stěžovateli, že projednáním stížností v neveřejném zasedání bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv. Z protokolu o hlavním líčení konaném dne 23. 4. 2004 (č. l. 1306) bylo zjištěno, že stěžovatel byl před vydáním usnesení krajského soudu ze dne 23. 4. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1317, vyzván, aby se k rozhodnutí soudu o ponechání ve vazbě vyjádřil. Stěžovatel při té příležitosti předložil písemný slib, že povede řádný život.

Rovněž před vydáním rozhodnutí krajského soudu ze dne 7. 6. 2004, č. j. 7 T 13/2003-1438, byl stěžovatel slyšen. Při této příležitosti však neuvedl žádné nové skutečnosti, pouze odkázal na odůvodnění své písemné žádosti (č. l. 1399).

Jak je patrno, stěžovatel ani před krajským soudem ani ve svých následujících písemných podáních, zahrnujíce v to i ústavní stížnost, neuplatnil námitku, jež by při jeho osobním slyšení mohla vyvrátit existenci konkrétního vazebního důvodu. V usnesení, sp. zn. I. ÚS 515/04, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost spoluobžalovaného stěžovatele, S. M., směřující proti shodným rozhodnutím, v této souvislosti Ústavní soud uvedl: "Stěžovatel však dokonce ani v ústavní stížnosti neuplatnil konkrétní námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující útěkovou vazbu, a proto nemůže mít Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k takovému postupu vrchního soudu výhrady. Tento závěr není v rozporu s právním názorem vysloveným v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02 (srov. Sbírku nálezů a usnesení Ústavního soudu, "Sb. n. u.", sv. 32, str. 397), protože v tehdy projednávané věci bylo nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil. Jinými slovy, v této věci neveřejná forma jednání soudu o pokračování omezení svobody stěžovatele přispěla k omezení jeho možnosti zvrátit svým vyjádřením rozhodnutí soudu, které se opíralo pouze o formálně konstatovaný vazební důvod".

Výše uvedené je možné vztáhnout bez dalšího i na tuto ústavní stížnost, neboť z podání učiněných stěžovatelem nikterak nevyplývá, že by jeho osobní slyšení mohlo přispět k vyvrácení existence konkrétního vazebního důvodu. Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ani druhá námitka obsažená v ústavní stížnosti není důvodná.

Ústavní soud neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbývá mu proto, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. 1. 2005

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.