IV. ÚS 2443/11
IV.ÚS 2443/11 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně zpravodajky Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, ve věci stěžovatele F. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem, se sídlem Karlovy Vary, U Imperiálu 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 21 T 95/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 9 To 47/2010, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 753/2010, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 21 T 95/2009, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 9 To 432/2010 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 691/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Dne 17. 8. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen návrh, jenž Ústavní soud posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy zakotvené zejména v čl. 1, v čl. 10, v čl. 26 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z ústavní stížnosti samotné (jakož i ze všech materiálů, jež měl Ústavní soud při svém rozhodování k dispozici) plyne, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 30. 11. 2009 sp. zn. 21 T 95/2005 (dále také "rozhodnutí I.") byl stěžovatel jako příslušník Policie ČR uznán vinným ze spáchání trestného činu v podílnictví podle ust. § 251 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2008 (dále jen "trestní zákon"), a dále byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona ve stadiu pokusu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců s podmínečným odkladem ve zkušební době a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru Policie ČR a strážníka obecní policie.

Proti rozsudku proti rozhodnutí I. podal stěžovatel odvolání; to však bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 9 To 47/2010 (dále také "rozhodnutí II.") s odkazem na ust. § 256 trestního řádu zamítnuto. K dovolání stěžovatele byla obě citovaná rozhodnutí, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 8 Tdo 753/2010 (dále také "rozhodnutí III.") zrušena, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby ji znovu projednal a rozhodl.

Následně Obvodní soud pro Prahu 9 při novém rozhodování rozhodl rozsudkem ze dne 15. 9. 2010 sp. zn. 21 T 95/2009 (dále také "rozhodnutí IV.") tak, že při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli podle § 251 odst. 2 trestního zákona, úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání dvanácti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v délce trvání třiceti šesti měsíců. Proti rozhodnutí IV. podal stěžovatel odvolání s tím, že toto jeho odvolání bylo jako nedůvodné usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. 9 To 432/2010 (dále také "rozhodnutí V.") zamítnuto. Proti rozhodnutí V. podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, to však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2011 sp. zn. 8 Tdo 691/2011 (dále také "rozhodnutí VI.") odmítnuto.

Vlastní stěžovatelova argumentace se pak koncentruje do tvrzení, že popis skutku a skutkových okolností ve výroku odsuzujícího rozhodnutí, ani následně odůvodnění rozhodnutí soudů, neodpovídají tomu, že by byl spáchán trestný čin podílnictví. Dále také stěžovatel ještě namítá, že Obvodní soud pro Prahu 9 ve svém rozhodnutí IV. uložil stěžovateli naprosto shodný druh trestu i shodnou výměru jako při svém prvotním rozhodnutí s tím, že mu ale neuložil trest zákazu činnosti, neboť mu ho v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu uložit nemohl.

Takový postup je ovšem podle stěžovatele protiprávní, neboť Obvodní soud pro Prahu 9 měl v rámci nového rozhodování o druhu a výši trestu přihlédnout k zásadní skutečnosti, a to, že stěžovatel byl pravomocně odsouzený již dne 17. 2. 2010, od tohoto dne vykonával uložený trest, a to až do 14. 7. 2010, kdy bylo toto pravomocné rozhodnutí prvostupňového soudu rozhodnutím Nejvyššího soudu ve výroku o uložení úhrnného trestu zrušeno. Je tedy podle stěžovatele zřejmé, že po dobu pěti měsíců vykonával trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby v bezpečnostním sboru, ovšem tuto skutečnost obvodní soud ve svém v pořadí druhém rozhodnutí vůbec nezohlednil. Přitom podle stěžovatele s ohledem na právě uvedené mělo být těchto 5 měsíců stěžovateli započítáno do výměry trestu.
Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná, částečně jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a částečně je ústavní stížnost nepřípustná.

Nepřípustná je ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí III., neboť toto rozhodnutí nebylo posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (srovnej § 72 odst. 3 a § 75 zákona o Ústavním soudu).

Brojí-li ústavní stížnost proti rozhodnutí I. a II., pak jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, neboť ústavní stížností lze napadnout mimo jiné jen pravomocná rozhodnutí [srovnej čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ve vztahu k rozhodnutí IV., V. a VI. je pak ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. K tomu Ústavní soud uvádí následující.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy.

Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily; věc byla podle Ústavního soudu projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu. Soudy svá rozhodnutí přesvědčivým způsobem odůvodnily, nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části jen opakuje námitky, které již uváděl ve svém odvolání a v dovolání; to se týká zejména tvrzení, že soudy v řízení navazujícím na zrušující rozhodnutí III. Nejvyššího soudu při opětovném rozhodování o vině a trestu stěžovatele nezohlednily skutečnost, že stěžovatel 5 měsíců vykonával trest zákazu činnosti, ač tento mu nemohl být uložen. K této námitce však Ústavní soud musí odkázat zejména na rozhodnutí obecných soudů touto ústavní stížností napadených, neboť obecné soudy byly s touto námitkou stěžovatele konfrontovány (srovnej zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu) a správně uzavřely (zjednodušeně řečeno), že stěžovateli byl uložen trest již tak mírný, že tato stěžovatelem namítaná okolnost se do podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nemohla promítnout.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti konečně namítá, že z popisu skutku a skutkových okolností ve výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, ani následně z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne, že stěžovatel spáchal trestný čin podílnictví, a to zejména ve vztahu k tomu, že měl vědět, že vozidlo, respektive elektronické přístroje pocházejí z trestné činnosti spáchané jinou osobou, pak i tato námitka je podle Ústavního soudu lichá. Soudy v napadených rozhodnutích, totiž dostatečně vysvětlily, že od stěžovatele jako příslušníka Policie ČR bylo možno očekávat, že jsou-li mu takřka neznámými osobami, s nimiž se setkával zejména v restauračních zařízeních, nabízeny věci v milionové hodnotě (luxusní automobil, drahé elektronické přístroje) - na jejichž pořízení si stěžovatel musel navíc podle svého tvrzení finanční prostředky vypůjčit - pak je poněkud zarážející, že stěžovatele neudivilo například místo předání těchto věcí před obchodním domem Tesco.

Ústavní soud tedy uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.