IV. ÚS 2430/12
IV.ÚS 2430/12 ze dne 6. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky AGROSLUNCE, spol. s r. o., se sídlem Tupadly 1, zastoupené Dr. Erwinem Hanslikem, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, U Prašné brány 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012 č. j. 28 Cdo 3745/2011-231, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2011 č. j. 30 Co 287/2010-203, 30 Co 45/2011 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. února 2010 č. j. 5 C 114/2009-116, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 18. listopadu 2010 č. j. 5 C 114/2009-173, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 27. června 2012, stěžovatelka podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na ochranu vlastnictví zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 5 C 114/2009 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že žalobci a) M. Š., b) H. T., c) J. H. a d) Mgr. J. O. se žalobou podanou dne 26. května 2009 domáhali určení vlastnictví k pozemkům označeným v žalobě z důvodu existence duplicitního zápisu v katastru nemovitostí. Předmětné pozemky nabyli žalobci (právní nástupci přídělců) na základě přídělových listin. Pozemkový úřad v Kutné Hoře poté pak na základě žádosti o vydání pozemků oprávněným osobám dle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1999 č. j. PU/686/99 předmětné pozemky vydal restituentům, kteří kupní smlouvou ze dne 20. prosince 2002 převedli uvedené pozemky do vlastnictví stěžovatelky, v důsledku čehož došlo k duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. Okresní soud přiznal vlastnictví k pozemkům žalobcům. K odvolání stěžovatelkou podanému krajský soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že vlastnické právo k předmětným pozemkům svědčí jednotlivým žalobcům. Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním. Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl s tím, že právní závěry učiněné ve věci soudy nižších instancí o nicotnosti restitučního aktu pozemkového úřadu a podpůrně též o účincích tohoto rozhodnutí v tom směru, že se nemůže dotknout práv někoho, kdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno, při dovolacím přezkumu obstály.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas s názorem obecných soudů, že rozhodnutí pozemkového úřadu je nicotné, neboť dle jejího názoru je pouze vadné a namítala, že platně uzavřela kupní smlouvu s restituenty jako třetími osobami za splnění všech podmínek vyžadovaných právním řádem České republiky, přičemž vycházela z informací uvedených v katastru nemovitostí, tedy, že restituenti jsou jedinými vlastníky pozemků. Stěžovatelka má za to, že napadenými rozhodnutími jí bylo odebráno právo k nemovitostem, které řádně a v dobré víře nabyla od třetích osob. Na podporu svých tvrzení odkázala stěžovatelka na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. I. ÚS 398/04, I. ÚS 544/06 a IV. ÚS 42/09.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily. Ústavní soud v posuzované věci nenašel nic, co by nasvědčovalo tomu, že by ve věci rozhodující soudy svévolně přehlédly některé argumenty či námitky stěžovatelky, jejichž význam by mohl vést k rozhodnutí v její prospěch. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které tyto soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Ve výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, učiněnými obecnými soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry vyjádřenými ve stěžovatelkou citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tyto na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. srpna 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.