IV. ÚS 243/04
IV.ÚS 243/04 ze dne 21. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 243/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 243/04

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2004 č. j. 10 Co 639/2003-185, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel žádá zrušení výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pro porušení jeho ústavně zakotveného práva na soudní ochranu podle článků 1 a 90 Ústavy a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť soudy se v řízení o určení jeho vyživovací povinnosti k nezletilé dceři nevypořádaly se vším, co vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili. Stěžovatel prohlašuje, že otcovství k nezletilé nikdy platně neuznal proto, že pro absenci tlumočníka neznal obsah jednání před správním orgánem spravujícím matriční záležitosti. Soudy se prý nevypořádaly s tvrzením matky před soudem prvního stupně, že při jednání u matričního úřadu byla přítomna překladatelka, zatímco u odvolacího řízení matka prohlásila, že zápisu byl přítomen tlumočník Dr. M. Stěžovatel namítá, že argumentace odvolacího soudu nedává odpověď na otázku, proč se přiklonil k tvrzení matky z jednání před tímto soudem a nikoli k tvrzení pronesenému před nalézacím soudem.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 14 Nc 1234/92 zjistil Ústavní soud toto:

Návrhem doručeným Okresnímu soudu v Teplicích dne 22. 10. 1992 se matka nezletilé L. G. domáhala, aby byla stěžovateli uložena povinnost přispívat na dceřinu výživu. Otcovství k nezletilé bylo určeno souhlasným prohlášením rodičů na MNV Teplice dne 6. 7. 1989, přičemž od okamžiku zrušení společné domácnosti v červenci 1992 stěžovatel přestal finančně přispívat na výživu nezletilé. Stěžovatel při ústním jednání před nalézacím soudem namítal, že otcovství k nezletilé neuznal - k matričnímu úřadu se dostavil na žádost matky obávající se, aby nezletilá nebyla svěřena do péče biologickému otci. Protože se jednání na matričním úřadě odehrálo bez přítomnosti tlumočníka, stěžovatel neznal obsah dané listiny a z tohoto důvodu ji nepodepsal, ale pouze napsal své jméno tiskacími písmeny. Stěžovatel také napadl tlumočnickou doložku, jíž byl opatřen zápis o určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů - měla být napsána na jiném psacím stroji než zápis, tedy dopsána dodatečně, a pro prokázání její nepravosti navrhl grafologickou expertizu. Nalézací soud rozsudkem č. j. 14 Nc 1234/92-147 nezletilou svěřil do výchovy matce a otci uložil povinnost přispívat na její výživu počínaje dnem 1. 8. 1992 částkou 1000,- Kč, počínaje dnem 1. 1. 1999 částkou 1500,- Kč a počínaje dnem 1. 9. 2002 částkou 2500,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že rozsudkem č. j. 10 Co 639/2003-185 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o výchově a výživném za období od 1. 8. 1992 do 31. 12. 2001 a ve výroku o výživném počínaje dnem 1. 1. 2002 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť zjištění majetkových poměrů otce neměl nalézací soud podloženo důkazy.

Samosoudkyně Okresního soudu v Teplicích odkázala na obsah spisu 14 Nc 1234/92.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou, neboť soudy obou stupňů se důsledně zabývaly předběžnou otázkou, zda je stěžovatel otcem nezletilé, a vycházely nejen z jejího rodného listu, ale zkoumaly také postup matričního orgánu při určení otcovství souhlasným prohlášením rodičů.

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou dány všechny podmínky pro to, aby mohl stěžovatelovu věc přezkoumat, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich "jiného zásahu" je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 78). Tato zásada vychází z myšlenky, že všechny orgány veřejné moci jsou ve své činnosti povinny respektovat ústavně zaručená lidská práva a svobody, případně zajistit jejich dodržování ve vztazích mezi jednotlivci. V případě zásahu do ústavně zaručených práv se jednotlivci dostane ochrany především prostřednictvím obecných soudů, přičemž soudy samy jsou povinny ctít principy, které ve svém souhrnu zajišťují jednotlivci spravedlivost procesu. Teprve tehdy, nebyla-li náprava zjednána v rámci soustavy obecných soudů, je možno se obrátit se svou stížností na Ústavní soud. S ohledem na skutečnost, že o výživném počínaje dnem 1. 1. 2002, nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, nemůže Ústavní soud předčasně vstupovat do řízení a v tomto rozsahu napadený rozsudek přezkoumávat, a proto byla ústavní stížnost v této části shledána nepřípustnou.

Ústavní soud dále připomíná, že není další instancí v hierarchii obecných soudů, ale je mu svěřena úloha ochránce ústavnosti, a proto nemůže ingerovat do činnosti obecných soudů, ledaže by jejich postupem a rozhodováním byla porušena ústavně garantovaná lidská práva a svobody stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy v tom směru, že by je znovu hodnotil, je oprávněn pouze zkoumat, zda jsou skutková zjištění podložena provedenými důkazy, zda ze skutkových zjištění soud vyvodil adekvátní právní závěr a zda tento svůj myšlenkový postup ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil, jakož se i vypořádal s námitkami a důkazními návrhy procesních stran. Jestliže mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními není shledán extrémní rozpor a s těmito koresponduje následný právní závěr, který soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodní ve svém rozhodnutí, zásah Ústavního soudu není opodstatněn.

Krajský soud v Ústí nad Labem zdůvodnil, proč rozporné výpovědi matky před soudem první a druhé instance u něj nevyvolaly pochybnosti; zdůvodnění, že od první výpovědi matky již uplynulo několik let a nyní matka své tvrzení uvedla do souladu se soudem zjištěnými skutečnostmi, je situaci přiměřené a přijatelné. I přes rozpory mezi výpověďmi jedné a též procesní strany v různých stádiích řízení může soud dospět ke spolehlivému závěru o sporném skutkovém ději; musí však vyložit, jaké úvahy jej k tomu vedly, aby opodstatněnost jeho myšlenkového postupu byla přezkoumatelná soudem vyšší instance. Krajský soud také vysvětlil, že zápis i tlumočnická doložka obsahovaly všechny náležitosti, a i kdyby bylo zjištěno, že zápis byl učiněn jiným psacím strojem než tlumočnická doložka, nebylo by možno dospět k závěru, že zápis byl učiněn bez přítomnosti tlumočníka a že skutečnosti, které tlumočník osvědčuje, jsou nepravdivé. Závěr soudu nezpochybnilo ani prohlášení, že stěžovatel své jméno sice napsal, ale nešlo o jeho podpis. Ústavní soud konstatuje, že soud se s námitkami i důkazními návrhy stěžovatele vypořádal a své rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil. Jeho rozhodnutí nevykazuje logické nesrovnalosti zpochybňující správnost přijatých závěrů a zakládající odůvodněnost zásahu Ústavního soudu.

Jinou otázkou (v tomto řízení před Ústavním soudem neřešitelnou) je naprosto nepřiměřená délka řízení zejména před nalézacím soudem. Z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu a i Evropského soudu pro lidská práva je v rozporu s ústavně zakotveným právem na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), aby ve věci úpravy výchovy a výživy nezletilé trvalo řízení před soudem prvního stupně téměř třináct let (návrh podán dne 22. 9. 1992, ve věci poprvé rozhodnuto rozsudkem ze dne 25. 6. 2003); nápravu této protiústavnosti - ostatně stěžovatelem nenamítané - by však kasace stěžovaného rozhodnutí přinést nemohla.

S ohledem na skutečnost, že nebylo shledáno v napadeném rozhodnutí porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zčásti nepřípustnou a zčásti zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2005

JUDr. Michaela Židlická, v.r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.