IV. ÚS 2426/13
IV.ÚS 2426/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatelky Sun Ship 02, s. r. o., Velehradská 593, Staré Město, právně zastoupené advokátem Mgr. Filipem Lederem, Lidická 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 2. 2013 č. j. 10 Af 508/2012-64 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2013 č. j. 7 Afs 29/2013-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Mezi stěžovatelkou, jakožto dodavatelkou a poplatnicí a společností E.ON Distribuce, a. s., jako odběratelkou a plátkyní, byla uzavřena smlouva o dodávce elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů s převzetím závazku dodat elektřinu od elektrizující soustavy. Předmětem této smlouvy byl povinný výkup společností E.ON Distribuce, a. s. vyrobené stěžovatelkou. Za dodávanou elektřinu se společnost E.ON Distribuce, a. s. zavázala platit stěžovatelce cenu určenou cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu.

Stěžovatelka opakovaně fakturovala vedlejší účastnici částky podle množství vyrobené a odebrané elektrické energie, přičemž společnost E.ON Distribuce, a. s. uhradila vždy částku nižší, a to s odvoláním na ustanovení § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, v platném znění. Uvedenému postupu se stěžovatelka neúspěšně bránila správní žalobou.

Výše uvedeným postupem společnosti E.ON Distribuce, a. s. a následným neposkytnutím soudní ochrany došlo dle názoru stěžovatelky k zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Neoprávněnost zadržené částky spatřuje stěžovatelka v tom, že je zcela v rozporu se smlouvou o dodávce elektřiny, uzavřené mezi nimi a rovněž tak v tom, že se společnost E.ON Distribuce, a. s. řídila zákonem, který je v rozporu s ústavním pořádkem ČR. Stěžovatelka dále uvádí, že soudní řízení o správní žalobě bylo zahájeno přede dnem vydání nálezu Ústavního soudu, a proto pokud z tohoto nálezu je krajským soudem dovozován jakýkoliv jiný závěr, než ten uvedený stěžovatelkou, jde toto proti principu práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka neměla objektivně možnost být ve svém činění souladná s daným nálezem již v řízení před správcem daně. Přitom i sám Ústavní soud ve svém plenárním nálezu Pl. ÚS 17/11 konstatoval, že odvod z výnosu prodeje elektrické energie ve smyslu ustanovení § 7a a násl. není v rozporu s ústavním pořádkem, neznamená to, že se tak nemůže stát v tom kterém konkrétním případě. Stěžovatelka ve svém návrhu konstatuje, že předmětný odvod státu ji značně zatěžuje, neboť na pořízení investice čerpala z 80% bankovní úvěr a zbytek investice zajistila půjčkou. Současně nelze souhlasit s názorem krajského soudu, který ji odkázal na institut posečkání s platbou daně, neboť toto není nikterak konstruktivní. Uvedeným postupem by se povinná platba toliko oddálila. Stěžovatelka poukazuje rovněž na skutečnost, že výše uvedená platba se v jejím případě projevuje tzv. rdousícím efektem, který přímo ohrožuje její další podnikání. Navíc nově stanovený odvod byl pro stěžovatelku zcela nepředvídatelný a tudíž překvapivý.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V souvislosti s projednávaným případem čtvrtý senát Ústavního soudu konstatuje, že prakticky totožnou ústavní stížností téže stěžovatelky se v minulosti již zabýval (srov. usnesení ze dne 5. 9. 2013 sp. zn. I. ÚS 1915/13) a nemá důvod se od přijatých závěrů jakkoli odchylovat.

Výše uvedené usnesení Ústavního soudu lze doplnit jen v tom smyslu, že pokud stěžovatelka namítá, že soudní řízení o správní žalobě bylo zahájeno ještě přede dnem, kdy Ústavní soud vydal nález Pl. 17/11, nemění to nic na právním postavení stěžovatelky. Důvodem je především ta skutečnost, že Ústavní soud nemůže vystupovat jako pozitivní zákonodárce a vytvářet novou právní úpravu. Je mu dána pouze pravomoc stávající právní úpravu posoudit z hlediska její případné protiústavnosti. Jinými slovy řečeno, pokud bylo v rámci zákona či obecně práva konstituováno určité právo, muselo zde být již před nálezem Ústavního soudu.

Tvrdí-li stěžovatelka nepředvídanost či překvapivost právní úpravy, nutno podotknout, že předmět zdanění, tj. z jakých komodit či statků bude či nebude vybírána daň, je ekonomické povahy, což posuzovat Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, pokud tím nejsou vyvolány sekundární konsekvence, jimiž by mohlo být zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod občanů. Domyšleno do důsledků by zavedení jakékoliv nové platby či daně do státního rozpočtu bylo vždy překvapivé a nepředvídatelné. Jak bylo již shora uvedeno, podstatnými jsou vždy vedlejší dopady na stěžovatelku, jimiž se zabýval již první senát Ústavního soudu, jak shora uvedeno.

Namítá-li stěžovatelka odepření spravedlnosti, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však v řízení najevo nevyšlo.

Za daného stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.