IV. ÚS 2424/13
IV.ÚS 2424/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Mustafy Mohameda Sarwara, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Praha, Komunardů 36, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 144/2013-227 ze dne 24. 4. 2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. listopadu 2012 č. j. 20 C 298/2010-162 ve vyhovujícím výroku o věci samé v rozsahu částky 22 897 Kč s úrokem z prodlení a ve výrocích o nákladech řízení státu; ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky byl změněn tak, že stěžovateli se jejich náhrada nepřiznává a stěžovatel byl zavázán zaplatit žalobcům náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 210 Kč.

Předmětem řízení u civilních soudů byl spor o zaplacení náhrady škody, kterou měl stěžovatel způsobit jako nájemce v bytě žalobců na zařízení pronajatého bytu. Stěžovatel byl srozuměn s povinností zaplatit jím způsobenou škodu, nesouhlasil však s tvrzeným rozsahem devastace bytu.

V ústavní stížnosti namítá, že městský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí, kterým nevyhověl odvolání stěžovatele, jímž napadl část žalobě vyhovujícího výroku soudu prvního stupně. Rozhodnutí soudu založené na tvrzení o neakceptovatelném chování stěžovatele ve vztahu k cizímu majetku vymykajícímu se pravidlům slušného chování, považuje za nepřezkoumatelné. Dále nesouhlasí s tím, že soud aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a procesně úspěšnějšímu stěžovateli nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Ústavní soud dlouhodobě judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí civilních soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům. S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně rozsahu stěžovatelem způsobených škod v bytě pronajímatelů, či dokonce přezkoumávat dokazování ohledně jednotlivých položek poškozeného bytového zařízení.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly k závěru, že stěžovatel je povinen uhradit škodu způsobenou v bytě žalobců. Ze skutečnosti, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí mj. zmínil i neakceptovatelný způsob chování stěžovatele, nelze dovozovat, že závěry odvolacího soudu jsou založeny pouze na tomto tvrzení a jedná se tak o rozhodnutí nepřezkoumatelné.

Pokud jde o výhrady týkající se výroku o nákladech řízení, Ústavní soud uvádí, že otázkou náhrady nákladů řízení se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval a konstatoval, že tato problematika, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nemůže být zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje zásadně intenzity představující porušení základních práv a svobod. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11).

Ústavní soud tak dal ve své judikatuře najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními, trestními a správními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k vážnému porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo. Důvody pro takový postup však v dané věci neshledal.

Městský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně ozřejmil, z jakých důvodů aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. a změnil výrok o nákladech řízení. Řádně odůvodněný závěr krajského soudu, který je výrazem nezávislosti soudní moci a z hlediska ústavnosti mu není co vytknout, Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudů z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý a řádný proces.

Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.