IV. ÚS 2419/13
IV.ÚS 2419/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti Č. K., zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem na adrese Frenštát pod Radhoštěm, náměstí Míru 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2013 č. j. 25 Co 62/2013-240 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. listopadu 2012 č. j. 41 P 144/2010-217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. srpna 2013, se stěžovatel podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 41 P 144/2010 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel dne 3. října 2011 podal návrh na změnu výchovy nezletilého syna tak, aby nezletilý byl svěřen do střídavé výchovy obou rodičů. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem napadeným ústavní stížností návrh stěžovatele zamítl. Na základě odvolání podaného stěžovatelem Městský soud v Praze, rozsudkem rovněž napadeným ústavní stížností, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry učiněnými soudem prvního stupně s tím, že ke změně existující úpravy poměrů může dojít jen za předpokladu, že se změnily poměry některého nebo všech účastníků natolik podstatně, že je v zájmu dítěte, aby soudní rozhodnutí bylo v dalším soudním řízení změněno, neboť jen tak nepůjde o nepřípustnou reparaci pravomocného soudního rozhodnutí. Proto nepostačí jenom zjištění, že i druhý rodič je schopen dítě vychovávat a pokud jiné okolnosti nepřevažují nad požadavkem stálosti výchovného prostředí, není změna rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte na místě. V posuzovaném případě pak podle zjištění obvodního soudu dosavadní úprava funguje, nezletilý má dostatečný kontakt se stěžovatelem bez přítomnosti matky a stěžovatel má možnost podílet se průběžně a pravidelně na jeho výchově.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas se závěry, který dovodily ve věci rozhodující soudy. Podle názoru stěžovatele bylo v řízení prokázáno, že nezletilý má vřelý vztah k oběma rodičům, rodiče nezletilého milují, přičemž nezletilý mírně tíhne k matce. Stěžovatel se chce na výchově nezletilého podílet v maximální možné míře a svěření do střídavé výchovy obou rodičů by mělo podle jeho tvrzení celkově kladný dopad i na psychický vývoj dítěte. Pokud pak soudy nerespektovaly zájem dítěte, pak ignorovaly relevantní zákonné kritérium rozhodování o svěření nezletilého do výchovy rodičů. Tím měly porušit nejen základní právo stěžovatele vychovávat dítě a pečovat o ně podle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i základní právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči podle téhož článku Listiny.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani další řádnou odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02 (N 126/28 SbNU 85) in http://nalus.usoud.cz]. Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňoval již dříve. Nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. K námitkám obsaženým v ústavní stížnosti je jen možno podotknout, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.

K jinému hodnocení otázky vhodnosti či nevhodnosti režimu střídavé péče rodičů nezletilého, než ke kterému dospěly obecné soudy, není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, že by měl za to, že je k dispozici posouzení jiné, resp. přiléhavější. Stěžovatelem dovozovaná "nesprávnost" může být logicky jen nesprávností podústavní, již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být, jak bylo řečeno, "běžnou" opravnou instancí, nepřísluší.

Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí pak plyne, že obecné soudy rozhodnutí o výchově učinily právě se zřetelem k zájmu dítěte, který spatřovaly v požadavku stabilizace výchovného prostředí, při zohlednění požadavku eliminovat dopady rozdílných výchovných postojů rodičů na psychiku nezletilého. Omezení stěžovatele ve výkonu rodičovských práv pak je minimalizováno úpravou adekvátního rozsahu jeho styku s nezletilým.

Ve výkladu aplikovaných právních předpisů přitom neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Proto lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Úmluva o právech dítěte v čl. 3 odst. 1 stanoví, že: "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte".

V souladu s tím Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem, a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby se na jeho výchově participovala nejen matka, ale i otec, jež se nezastupitelným způsobem podílí na jeho postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález ze dne 11. května 2005 sp. zn. II. ÚS 554/04 (N 106/37 SbNU 397)]. Výchovné předpoklady rodiče, jemuž je dítě svěřeno do péče, pak v sobě zahrnují i to, aby tento rodič mimo jiné uznával i roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte [srov. nález ze dne 23. února 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363)].

Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení ze dne 15. září 2005 sp. zn. III. ÚS 464/04 in http://nalus.usoud.cz); současně nelze přehlédnout, že je povinností soudu respektovat i zásadu vyjádřenou v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, podle níž mají oba rodiče společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte. Opačný postup je v rozporu se základním právem druhého rodiče na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a současně zásahem nejen do jeho základního práva vychovávat a pečovat o své dítě, do základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči dle čl. 32 odst. 4 Listiny, ale i do práva dítěte a rodiče na navázání a udržování vzájemného pravidelného styku dle čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi (uveřejněné pod č. 91/2005 Sb. m. s.).

Právem dítěte proto je i právo udržovat pravidelné osobní kontakty s oběma rodiči, pokud jsou v zájmu dítěte (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte, čl. 4 Úmluvy o styku s dětmi); podmínka zájmu dítěte (resp. nejlepšího zájmu dítěte) je pak podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva hlediskem stěžejním při hodnocení povinnosti státních orgánů použít všech vhodných forem donucovacích prostředků za účelem navázání (a udržení) styku mezi rodičem a dítětem (srov. výše cit. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. ledna 2000 Ignaccolo-Zenide proti Rumunsku, č. 31679/96). Není důvod pochybovat, že obecné soudy z těchto principů vycházely.

Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou.

Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.