IV. ÚS 2415/13
IV.ÚS 2415/13 ze dne 26. 8. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele Ladislava Haleše, právně zastoupeného advokátem Mgr. Janem Ševčíkem, Na Královně 862, Praha 5, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 11. 2010 č. j. 41 C 123/2010-35, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2011 č. j. 55 Co 264/2011-70 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013 č. j. 33 Cdo 529/2012-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl obvodní soud rozsudkem pro uznání, ačkoli nebyly naplněny podmínky pro jeho vydání. Žaloba podle náhledu stěžovatele obsahovala vady, pro které nebyla projednatelná, a zároveň bylo rozhodováno o nároku, který byl v rozporu s hmotným právem. Článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod přitom garantuje každému právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. Stejně tak je jím dáno právo účastníka řízení se vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Neprojednatelnost věci spatřuje stěžovatel především v tom, že žalobní tvrzení ohledně úroku z prodlení ve výši 10.000,- Kč neodpovídalo žalobnímu petitu. Žalobce totiž v textu žaloby uvedl, že se stěžovatelem jakožto žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, na jejímž základě půjčil žalovanému částku 80.000,- Kč, přičemž tento mu vrátil pouze 70.000,- Kč. Pro případ prodlení pro vrácení půjčky byl sjednán úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně za každý den prodlení. V žalobním petitu však žalobce navrhl, aby soud rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 0,05% od 1. 2. 2010 do zaplacení, aniž by uvedl, k jakému časovému období se údaj o výši úroku z prodlení vztahuje. Z žaloby nikterak nevyplynulo, že by žalobce požadoval nižší úrok z prodlení, než byl sjednán, naopak žalobce v následném odvolacím řízení potvrdil, že se jednalo o písařskou chybu a že měl v úmyslu požadovat úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně, nikoliv ročně. Soud prvního stupně tak měl vyzvat žalobce k odstranění vad návrhu. Místo toho však vydal usnesení podle ustanovení § 114 b o. s. ř. a po marném uplynutí lhůty k vyjádření vydal rozsudek pro uznání. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy rozhodly rozsudkem pro uznání, ač se jednalo o věc, v níž nebylo možno schválit smír pro rozpor s hmotným právem. Tuto rozpornost spatřuje stěžovatel především v tom, že žalobcem uplatněný nárok odporuje ustanovení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce přitom ve svém výroku výslovně uvedl, že požaduje úrok z prodlení ve výši 0,05 % denně. Stěžovatel má tudíž za to, že závěry obecných soudů jsou postaveny na libovůli.
III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41) či sjednocovat jejich judikaturu. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; protože Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, je jeho pravomoc založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydaných) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Z hlediska Ústavního soudu je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy v rámci odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, jakými úvahami byly ve svých závěrech vedeny. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět výklad tzv. jednoduchého práva, posuzovat zda ta či ona formulace je či není v rozporu se zákonem. Výklad a sjednocování judikatury ve věcech jednoduchého práva náleží především Nejvyššímu soudu, který v předmětném případě uvedl východiska, z nichž vycházel při posuzování předmětného případu. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že základnou, z níž přistoupil k řešení předmětného případu, je především ta skutečnost, že se jedná o občanskoprávní vztah a v takovém případě je třeba aplikovat na výši úroků z prodlení úpravu obsaženou v ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku. Namítá-li stěžovatel, že žalobce požadoval ve svém žalobním návrhu úrok ve výši 0,05 % denně, což je částka vyšší, než jak je upravena ve výše citovaném ustanovení občanského zákoníku, potažmo v nařízení vlády č. 142/1994 Sb., je tato modifikována samotným právním předpisem a je tudíž zjevné, že žalobce žádat více nemohl. Z toho důvodu má Ústavní soud za to, že se obecné soudy se svými závěry řádně vypořádaly a z ústavněprávního hlediska jim není čeho vytknout.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněnou, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.