IV. ÚS 2413/13
IV.ÚS 2413/13 ze dne 19. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky ELENA - company s. r. o., se sídlem Karlovy Vary, Tyršova 65, zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Malická 11, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2013 č. j. 25 Co 769/2012-305, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 15 C 225/2009-274 ze dne 23. 8. 2012, jímž byla žaloba o zaplacení částky 37 527 Kč s přísl. zamítnuta tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 531 Kč s příslušenstvím, zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje; rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I., pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 33 996 Kč s příslušenstvím, mění tak, že žalovaný (stěžovatelka) je povinen zaplatit žalobci částku 33 996 Kč s přísl.

Předmětem řízení u civilních soudů byla žaloba, jíž se žalobce po stěžovatelce domáhal zaplacení částky 37 527 Kč s přísl., představující nezaplacenou část ceny za dodávku materiálu a dopravu krbové obezdívky. Soud prvého stupně žalobu zamítl s tím, že stěžovatelka není ve věci pasivně legitimována, když za žalovanou společnost nejednala Elena Penner jako jednatelka žalované společnosti, ale se žalobcem jednala Elena Penner jako fyzická osoba, nebo její manžel. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí změnil a žalobě vyhověl. Tvrzení stěžovatelky, že Elena Penner nejednala v postavení statutárního orgánu společnosti, ale jako fyzická osoba, totiž shledal za zcela účelové a dokazováním nepotvrzené.

Stěžovatelka se závěry odvolacího soudu nesouhlasí. Zejména namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu lze vysledovat hrubý (extrémní) nepoměr mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, které vyvolávají dojem ukvapeného rozhodnutí, jež se pro své nevyhovující odůvodnění stalo nepřezkoumatelným. Odvolacímu soudu vytýká, že ačkoliv změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, nezopakoval všechny provedené důkazy, které odlišně hodnotil, přičemž v hodnocení důkazů odvolacím soudem spatřuje znaky svévole. Rozhodnutí odvolacího soudu ani není ohledně jím učiněného závěru dostatečně odůvodněno. Podle stěžovatelky měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvého stupně zrušit a věc mu vrátit k novému rozhodnutí.
Ústavní soud přezkoumal stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je přitom záležitostí civilních soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.

S ohledem na uvedené není oprávněn ani v projednávané věci přehodnocovat závěry soudů ohledně toho, zda Elena Penner v předmětném vztahu vystupovala jako fyzická osoba a žalovaná společnost proto není pasivně legitimována, či zda jmenovaná vystupovala jako statutární zástupce společnosti a společnost (stěžovatelka) pasivně legitimována je. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry soudů o tom, zda předmětné plnění bylo stěžovatelce poskytnuto a jaká byla jeho hodnota.

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a vykazuje znaky svévole. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí dostatečně srozumitelně uvedl, z jakých důvodů zaujal na věc odlišný právní závěr, než soud prvního stupně. Zejména poukázal na to, že i když cenové nabídky byly vystaveny na jméno Elena Penner, tedy na fyzickou osobu, faktura za dodaný materiál a revizní zprávy byly určeny společnosti, a to s ohledem na požadavek Eleny Penner, aby faktura i revizní zprávy zněly na společnost. V tomto smyslu považoval odvolací soud tvrzení žalobce za zcela věrohodné a souladné s dalšími okolnostmi případu. Jelikož společnost platila celkovou rekonstrukci domu a z logiky věci vyplývá, že platila i náklady na stavbu krbu, dvojaké postavení Eleny Penner, tj. postavení jako statutárního orgánu společnosti i jako fyzické osoby, nelze přičítat k tíži osoby třetí, nýbrž k tíži toho, kdo dvojace vystupuje. Nemovitost je ve vlastnictví společnosti, je sídlem společnosti, společnost byla účastníkem vztahu se žalobcem a jím dodaný materiál převzala.

Námitka stěžovatelky, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, že zopakoval i jiné důkazy, než na které v odůvodnění rozhodnutí odkazuje, není v této konkrétní projednávané věci způsobilá posunout věc do ústavní roviny. Ústavní soud ve své předchozí judikatuře poukázal na to, že úkolem Ústavního soudu, který se řídí zásadou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, není perfekcionisticky "předělávat řízení", které proběhlo před civilními soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Právní závěry odvolacího soudu nelze hodnotit jako závěry, jež by byly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Odvolací soud právní závěry přijaté v souladu zásadou nezávislosti soudní moci dostatečně odůvodnil, přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů k nim dospěl, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelkou vytýkaného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Jakkoliv může být rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci podústavního práva nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.