IV. ÚS 2408/08
IV.ÚS 2408/08 ze dne 19. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti JUDr. R. L., zastoupeného JUDr. Vlastimilem Hrušeckým, advokátem, AK se sídlem Dělnická 30, 170 00 Praha 7, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7 2008, č. j. 21 Cdo 3013/2007-119 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2007, č. j. 16 Co 596/2006-95 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění :

I.

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jež jsou zakotvena v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v ustanoveních čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel, jemuž byla dána výpověď z pracovního poměru v rámci hromadného propouštění, brojil proti právnímu závěru obecných soudů, podle něhož "příslušným úřadem práce" (pro účely doručení zprávy o hromadném propouštění) může být každý úřad práce; nemusí tak nutně jít o úřad práce v místě bydliště či výkonu práce propouštěných osob.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti obšírně zdůvodňoval, proč podle jeho názoru pojem "příslušný" (úřad práce) má vždy zcela konkrétní význam z důvodu jeho odlišení od pojmu "každý". Po stěžovatelově soudu nelze právní předpis vykládat tak, aby byť jen jedno slovo bylo označeno za zbytečné. Účelem právní úpravy § 52 odst. 6 zákoníku práce není dle stěžovatele potřeba zabezpečit příslušná opatření na úseku státní politiky zaměstnanosti plošně na území celého státu, nýbrž zabezpečit účelná opatření právě jen v určitém regionu, kde k hromadnému propouštění došlo. Zamýšleným příslušným úřadem tak může být pouze úřad práce příslušný dle stěžovatelova bydliště a místa výkonu práce; jediným akceptovatelným hlediskem je podle stěžovatele proto jen hledisko místní.

Odvolací soud se dále dle stěžovatele nedostatečně vypořádal námitkami proti zprávě o hromadném propouštění, kterou vedlejší účastnice zaslala úřadu práce a jež je dle stěžovatele zcela nedostatečná, formalistická a postrádá jakoukoliv vypovídací hodnotu.

II.

Skutkový děj netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť je stěžovateli i účastníkům řízení znám.
III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde přitom o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Čtvrtý senát Ústavního soudu zdůrazňuje, že k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti dospěl ve skutkově prakticky totožné věci i třetí senát Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1535/08, in: http://nalus.usoud.cz); důvody pro odmítnutí stížnosti jsou v projednávané věci takřka shodné.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadá toliko výklad podústavního práva obecnými soudy; jeho význam však - ačkoliv stěžovatel předkládá podrobně odůvodněnou interpretační alternativu - sám o sobě ústavněprávního významu nedosahuje. Ústavní stížnost je tak v podstatě pokračující polemikou s právními závěry obecných soudů a je založena na námitkách uplatněných již v odvolání a dovolání.

Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že netvoří jakousi třetí (či v tomto případě dokonce čtvrtou) instanci v systému obecného soudnictví; jeho úkolem je "pouze" ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti povolán k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva a zasáhnout do činnosti ostatních orgánů veřejné moci může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

V projednávané věci však Ústavní soud shora splnění těchto podmínek neshledal. Obecné soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a srozumitelně vysvětlily, přičemž jimi přijaté závěry jsou konzistentní s relevantní (a jimi citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu. Nejde proto o výklad nepředvídatelný ani jakkoliv "excesivní". Na tom nemůže nic změnit ani skutečnost, že stěžovatelem zastávaný právní názor může být nejen jím v rovině podústavního práva považován za plausibilní a některé nižší soudy jej dříve zastávaly.

Z ústavněprávních hledisek nelze ničeho namítat proti úvaze dovolacího soudu (obsažené v jím citovaném rozhodnutí č. j. 21 Cdo 2985/2005-82, in: Soudní judikatura, 2007, č. 6), že příslušnost úřadu práce ve smyslu ustanovení § 52 odst. 3, 4 a 6 zákoníku práce není zákonem určena ani výslovně, ani prostřednictvím činností, které si vyžaduje hledání řešení obtíží vyplývajících z hromadného propouštění, a tudíž nelze při rozhodování sporu nebo jiné právní věci uvažovat o tom, jaké hledisko by bylo pro určení této místní příslušnosti úřadů práce nejvhodnější, a nahrazovat v tomto směru činnost zákonodárce. Názor Nejvyššího soudu, že za "příslušný" úřad práce lze považovat každý úřad práce proto Ústavní soud - vědom si své shora vymezené role - akceptuje.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2010

Miloslav Výborný, v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.