IV. ÚS 2402/16
IV.ÚS 2402/16 ze dne 9. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 9. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti R. D., t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 7 Tdo 575/2016-31, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž mělo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36, k porušení zásady zákonného procesu podle čl. 8 odst. 2 a práva na právní pomoc podle čl. 27 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V odůvodnění ústavní stížnosti namítá stěžovatel, že nebyly splněny podmínky pro vydání odmítavého usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel tvrdí, že dovolání bylo podáno včas.

II.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

III.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Stěžovatel (dále též "obviněný") byl rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále též "nalézací soud") ze dne 26. 11. 2014 sp. zn. 1 T 8/2014 uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků.

Odvolání obviněného bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") ze dne 24. února 2015 sp. zn. 4 To 7/2015.

Dovolání, podané dne 16. června 2015 prostřednictvím obhájce, bylo usnesením Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. řádu jako opožděné. Dovolací soud vzal za prokázané, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno obhájci obviněného do datové schránky dne 5. 3. 2015, a obviněnému bylo doručeno fikcí doručení nejpozději dne 2. 4. 2015; tento den je určující pro počátek lhůty k podání dovolání. Protože dovolání bylo dodáno obhájcem do datové schránky odvolacího soudu až dne 16. 6. 2015, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání bylo opožděné.

Proti rozhodnutí dovolacího soudu je namířena ústavní stížnost.

IV.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěry dovolacího soudu a tvrdí, že dovolání bylo podáno včas. Uvádí, že jeho obhájce byl uveden v omyl informací, obsaženou v telefonickém sdělení nalézacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu se nepodařilo doručit, což prý se dá dovodit i z přípisu nalézacího soudu ze dne 16. 6. 2015, jímž je obhájce žádán o sdělení adresy obviněného. Stěžovatel se domnívá, že způsob, jakým dovolací soud posuzoval fikci doručení a běh lhůty k podání dovolání, byl "velmi formální a rigidní".

Stěžovatel vyslovuje úvahu, že za situace, kdy se obecným soudům nedařilo zjistit adresu, kde se obviněný zdržuje, mělo prý být postupováno jako v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. trestního řádu.

Porušení práva na obhajobu spatřuje stěžovatel v tom, že nemohl podání dovolání konzultovat se svým obhájcem, který rovněž nevěděl, kde se obviněný zdržuje a nemohl se s ním kontaktovat.
V.

Ústavní soud přezkoumal stěžovatelovy námitky a napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle ustanovení článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

V posuzovaném případě neshledal Ústavní soud v rozhodnutí dovolacího soudu žádné protiústavní deficity, jež by měly vést ke kasačnímu zásahu. Dovolacímu soudu nelze vytknout, že by ustanovení trestního řádu interpretoval a aplikoval na danou věc "přepjatě formalisticky"; Ústavní soud naopak konstatuje, že dovolací soud se otázkou doručování a otázkou běhu lhůty pro podání dovolání zabýval velmi důkladně a své závěry o opožděnosti dovolání v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil.

Nad rámec řečeného lze doplnit: Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým zákonodárce umožnil za splnění zákonem daných podmínek brojit proti pravomocnému rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů. Zákonem pevně stanovená dvouměsíční lhůta bez možnosti navrácení reaguje na požadavek právní jistoty a odráží povahu dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Výklad § 265e trestního řádu podaný dovolacím soudem zcela koresponduje s textem a smyslem tohoto ustanovení.

Závěry dovolacího soudu nelze označit za arbitrární, nadmíru formalistické či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry.

Rovněž další argumentaci, která je obsažena v ústavní stížnosti, musí Ústavní soud jako nedůvodnou odmítnout. Stěžovatelově námitce, že situace měla být posouzena obdobně jako při řízení proti uprchlému, nelze přisvědčit. Stěžovatel se účastnil trestního řízení, uvedl adresu pro doručování a adresu, kde se zdržuje. Byl si vědom, že je proti němu vedeno trestní stíhání, podal odvolání a musel si být vědom, že odvolací soud mu bude doručovat své rozhodnutí. Stěžovatel ani v ústavní stížnosti neuvedl žádné důvody, proč si např. u pošty nezajistil zasílání poštovních zásilek na jinou adresu. Vzhledem k chování stěžovatele nelze dospět k jinému závěru, než že se úmyslně vyhýbal doručování poštovních zásilek a sám se připravil o možnost podat si včas proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání.

Námitku o údajném porušení stěžovatelova práva na právní pomoc nelze za daných skutkových okolností akceptovat. Obhájci stěžovatele, který sám nevěděl, kde se stěžovatel zdržuje, bylo rozhodnutí doručeno do datové schránky; bylo v zájmu stěžovatele, aby svému obhájci sdělil, jak a kde může být zastižen.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.