IV. ÚS 2397/13
IV.ÚS 2397/13 ze dne 14. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Deutsche Angestellten-Krankenkasse, se sídlem Hamburk, Nagelsweg 27-31, zastoupené Mgr. Pavlem Gécim, advokátem advokátní kanceláře se sídlem Praha 7, U Studánky 3, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 57/2010-127 ze dne 16. května 2013 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva na rovnost v právech zakotveného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 21 C 1/2006 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 21 C 1/2006-50 ze dne 4. února 2008 rozhodl, že žaloba stěžovatelky proti žalovaným České pojišťovně a.s. (dále jen "1. žalovaná") a proti Jiřímu Dostálovi (dále jen "2. žalovaný") o zaplacení částky 30.023,74 s přísl. je co do základu opodstatněná a že o výši škody a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 64 Co 307/2008-103 ze dne 20. listopadu 2008 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba, aby žalovaní byli povinni zaplatit stěžovatelce částku 30.023,74 s přísl., se zamítá a uložil stěžovatelce zaplatit každému ze žalovaných náklady řízení před soudy obou stupňů ve specifikovaných výších. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl, uložil stěžovatelce zaplatit 1. žalované náklady dovolacího řízení ve specifikované výši a rozhodl, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a 2. žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje argumentaci Nejvyššího soudu vedoucí k zamítnutí jejího nároku a předkládá vlastní argumenty s tím, že jejímu nároku mělo být vyhověno a že ve věci učiněné závěry Nejvyššího soudu představují zásah do jejích výše uvedených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, není soudem obecným soudům nadřízeným, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, a to včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů.

V souzené věci dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelkou uplatňovaný nárok není po právu, a proto její dovolání zamítl. Z odůvodnění jeho napadeného rozhodnutí vyplývá, že se celou věcí velmi podrobně zabýval a jeho argumentaci tak, jak je rozvedena v tomto rozhodnutí, považuje Ústavní soud za dostatečnou, logickou a srozumitelnou. Úvahy Nejvyššího soudu neshledal Ústavní soud rozhodně nikterak nepřiměřenými či extrémními. Závěr Nejvyššího soudu, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, tak považuje Ústavní soud za ústavně konformní projev nezávislého soudního rozhodování a z hlediska ústavnosti mu nemá co vytknout.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaného rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručených ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2013

Michaela Židlická v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.