IV. ÚS 2397/09
IV.ÚS 2397/09 ze dne 2. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyněVlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. H., zastoupené JUDr. Pavlou Kochtovou, advokátkou, AK se sídlem 1. máje 144, 385 01 Vimperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009 čj. 22 Cdo 2342/2009-287, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 12. 2008 čj. 5 Co 2415/2008-241 a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 13. 6. 2008 čj. 2 C 22/2006-185 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 9. 9. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zrušení věcného břemene. Stěžovatelka, která v předmětném řízení stála na straně žalované, tvrdila, že obecné soudy se nezabývaly věcnou problematikou ve všech potřebných souvislostech, v důsledku čehož porušily čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 6 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 až 4, čl. 12 odst. 1 a 3, čl. 14 odst. 1 a 3, čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že se jím cítí být neúměrně diskriminována, neboť je bez vlastního zavinění poškozována na svých právech, zejména právu plnohodnotně využívat svůj majetek.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že o žalobě E. S. na zrušení věcného břemene práva jízdy váznoucího na nemovitosti v jejím vlastnictví (stavební parcela č. 11/2 zapsaná u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště Prachatice, pro obec Vracov a katastrální území Přečín na LV č. 153) zřízeného ve prospěch nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky (stavební parcela č. 11/4 zapsaná tamtéž na LV 169) rozhodoval Okresní soud v Prachaticích opakovaně. Rozsudkem ze srpna 2007 žalobu zamítl, Krajský soud v Českých Budějovicích však zastával jiný právní názor na výklad ustanovení § 151p odst. 3 občanského zákoníku, a proto rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Okresní soud v Prachaticích po provedeném a doplněném dokazování dospěl k závěru, že věcné břemeno chůze a jízdy zatěžující nemovitost žalobkyně existuje a že z toho břemene je oprávněná stěžovatelka. Zjistil, že v průběhu let došlo k mnoha změnám, z nichž nejvýznamnější bylo promlčení práva věcného břemene. Tuto změnu považoval za hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem, jak má na mysli ustanovení § 151p odst. 3 věta prvá obč. zákoníku, a proto žalobě na zrušení věcného břemene práva jízdy vyhověl (žalobu na zrušení věcného břemene práva chůze vzala žalobkyně v průběhu řízení zpět).

Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích nepovažoval za důvodné a ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Verifikoval rozsah dokazování a hodnocení důkazů provedené nalézacím soudem, zjištění skutkového stavu a jeho právní kvalifikaci označil za správnou. Odvolací soud reagoval na námitky stěžovatelky vznesené v odvolání a zopakoval, že finanční náhradu stěžovatelce nebylo možné vůči žalobkyni přiznat, neboť k promlčení věcného břemene došlo ještě předtím, než žalobkyně zatíženou nemovitost nabyla.

Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích stěžovatelka podala dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z důvodů, které blíže nekonkretizovala, ale pouze označila odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. K výzvě soudu stěžovatelka dovolání následně doplnila. Nejvyšší soud dovolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl pro vady, které bránily jeho projednání. Zjistil, že blanketní dovolání bylo podáno poslední den zákonné dvouměsíční lhůty, doplněno bylo až po uplynutí této lhůty. Nejvyšší soud s odkazem na svoji publikovanou judikaturu zopakoval, že chybí-li vylíčení okolností, v nichž odvolatel spatřuje naplnění dovolacího důvodu, není v takovém případě vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu a napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze věcně přezkoumat. Dovolací soud vyložil, že uplynutím prekluzivní lhůty se původně odstranitelné vady dovolání staly neodstranitelnými, a proto nemohl k opožděnému doplnění dovolání přihlédnout.

V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně rekapitulovala průběh a výsledky řízení před nalézacím a odvolacím soudem a jejich závěr o promlčení věcného břemene chůze a jízdy přes pozemek žalobkyně zpochybnila. Namítla, že provedené důkazy byly nesprávně hodnoceny a předestřela vlastní hodnocení a z nich vyvozená skutková zjištění a právní hodnocení. Stěžovatelka dále poukázala na to, že námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy a vytkla obecným soudů, že při svém rozhodování neposuzovaly zrušení věcného břemene jízdy z hlediska principů obsažených v čl. 11 odst. 4 Listiny. Skutečnost, že obecné soudy nevážily, zda veřejný zájem převažuje nad právem na ochranu vlastnictví žalobkyně, svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu a dalších ustanovení Ústavy a Listiny.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka požádala, aby náklady jejího právního zastoupení zaplatil s ohledem na její osobní poměry stát. Uvedla, že je poživatelkou starobního a vdovského důchodu a jiným příjmem nedisponuje.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti a zčásti pro nepřípustnost.

Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, které bylo odmítnuto procneodstranitelnou vadu dovolání, Ústavní soud zkoumal, zda dovolací soud interpretoval a aplikoval příslušná procesní ustanovení občanského soudního řádu správným způsobem, resp. zda nedošlo ke svévolné aplikaci normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění a v důsledku toho k vyloučení přezkumu dovoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích v meritu věci.

Jak vyplynulo z napadeného usnesení, rozsudek soudu druhého stupně byl stěžovatelce (resp. jejímu zmocněnci) doručen dne 16. 1. 2009. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání určená ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. tak uplynula dne 16. 3. 2009. Stěžovatelka podala dne 16. 3. 2009, tj. ve stanovené lhůtě, pouze tzv. blanketní dovolání s tím, že je v nejbližších dnech podrobně odůvodní. Doplnila je však dne 2. 4. 2009, tj. po uplynutí zákonné dovolací lhůty. Pokud tedy dovolací soud napadeným usnesením dovolání odmítl s tím, že doplnění dovolání nelze považovat za řádné a včasné doplnění blanketního dovolání a původně odstranitelné vady tohoto dovolání se tak v důsledku marného uplynutí zákonné lhůty staly ze zákona vadami neodstranitelnými, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že tento postup byl zcela v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny.

Podle ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. platí pro právně zastoupeného dovolatele, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty, tj. do dvou měsíců ode dne, kdy mu bylo doručeno napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Lhůta určená v § 241b odst. 3 o. s. ř. je lhůtou propadnou (nelze ji prodloužit ani prominout její zmeškání) a jejím marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými. Dovolací soud proto nemůže k opožděnému doplnění dovolání přihlížet z úřední povinnosti. Případná výzva, aby dovolání, které neobsahuje všechny podstatné náležitosti, bylo opraveno nebo doplněno, se proto po uplynutí této lhůty stává bezpředmětnou.

Dovolací soud postupoval v projednávané věci zcela v souladu se svojí dosavadní judikaturou, na kterou odkázal v odůvodnění napadeného usnesení, přičemž tato judikatura je srozumitelná a obecně známá. Ústavní soud ji při rozhodování obdobné problematiky plně akceptuje a označuje za ústavně konformní (srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 2160/08, II.ÚS 812/07, II.ÚS 659/07, III.ÚS 667/06, I.ÚS 254/05, všechna dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz). Stejně tak učinil i v projednávané věci, neboť nezjistil nic, co by svědčilo o porušení kautel hlavy páté Listiny. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu. Stěžovatelka však stanovený postup, za který je v projednávaném případě nutno považovat postup v souladu s občanským soudním řádem, nedodržela. Ústavní soud připomíná mechanismus fungování soukromého práva, který je vybudován na předpokladu iniciativy jeho subjektů směřujících k realizaci svých zájmů právně relevantním chováním. Obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura scripta sunt) vyžaduje od účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Podáním dovolání, které nesplňovalo požadavky kladené na tento mimořádný opravný prostředek zákonem, si stěžovatelka sama uzavřela cestu k meritornímu přezkumu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích Nejvyšším soudem. Lze sice připustit, že v tomto směru šlo spíše o pochybení stěžovatelčiny právní zástupkyně než o pochybení samotné stěžovatelky, avšak to pro rozhodování Ústavního soudu žádnou relevanci nemá. Ústavní soud není totiž povolán k tomu, aby svým rozhodnutím napravoval advokátem vadně poskytnuté právní služby; k tomu koneckonců nebyl povolán ani Nejvyšší soud, jenž o blankytně koncipovaném dovolání rozhodl způsobem, který, jak shora vyloženo, nevykazoval žádný deficit zákonnosti a ani ústavnosti.

Pokud stěžovatelka uvedla, že se cítí být usnesením Nejvyššího soudu diskriminována, pak s přihlédnutím k tomu, že jde o námitku vůči nemeritornímu usnesení, lze usoudit, že měla na mysli záruky čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelce ani v této námitce, neboť v samotné ústavní stížnosti taková argumentace nebo alespoň vysvětlení toho, proč se tak stěžovatelka domnívá, chybí a Ústavní soud nic takového nezjistil.

Vzhledem k výše uvedenému je ústavní stížnost ve vztahu k napadenýmrozsudkům soudů prvního a druhého stupně nepřípustná. Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi opakovaně vyložil, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslučl. 83 Ústavy ČR ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. To znamená, že se Ústavní soud ve své činnosti musí řídit principem minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a že jeho zásah připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.

Požadavek vyčerpat všechny procesní prostředky ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale logicky i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatelky, přípustné bez jakýchkoli omezujících podmínek [srov. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], dovolací soud odmítl proto, že stěžovatelka podala dovolání vadné a tyto vady (včas) neodstranila, pročež dovolání nebylo projednatelné (§ 243c odst. 1 a § 43 odst. 2, věta první, o. s. ř.).

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a ve zbytku odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.

Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na úhradu nákladů řízení, neboťpodle ustanovení 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu si náklady řízení před Ústavnímsoudem hradí každý účastník sám; podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by bylo možné stěžovatelce přiznat, že náklady jejího zastoupení ponese zcela nebo zčásti stát, to ovšem za podmínky, že by její ústavní stížnost nebyla odmítnuta, což se však v daném případě stalo.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. listopadu 2009

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.