IV. ÚS 2393/12
IV.ÚS 2393/12 ze dne 16. 10. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. Danuší Pollákovou Staňkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, Masarykovo nám. 1484, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. dubna 2009 č. j. 22 C 352/2006-60, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2010 č. j. 20 Co 482/2009-119 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012 č. j. 25 Cdo 2562/2011-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. června 2012, se stěžovatelka podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 22 C 352/2006 bylo zjištěno, že stěžovatelka se žalobou, doručenou obvodnímu soudu dne 15. listopadu 2006, domáhala po žalované České advokátní komoře (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 930 000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a ušlého zisku vzniklého v souvislosti s vyškrtnutím stěžovatelky ze seznamu advokátů. Obvodní soud nejprve rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. listopadu 2008 č. j. 22 C 352/2006-46 žalobě vyhověl. Na základě návrhu žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání (č. listu 49) a odvolání žalované proti tomuto rozsudku (č. listu 52), obvodní soud usnesením ze dne 17. dubna 2009 č. j. 22 C 352/2006-60 rozsudek pro zmeškání zrušil. Na základě odvolání podaného stěžovatelkou, Městský soud v Praze jako soud odvolací, usnesení o zrušení rozsudku pro zmeškání svým usnesením ze dne 24. listopadu 2009 č. j. 20 Co 482/2009-72 změnil tak, že návrh žalované na zrušení rozsudku pro zmeškání zamítl. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 18. května 2010 sp. zn. IV. ÚS 377/10 usnesení odvolacího soudu zrušil z důvodu, že jím bylo zasaženo do práv žalované zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Na to Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení soudu I. stupně, jímž byl zrušen rozsudek pro zmeškání, usnesením ze dne 9. prosince 2010 č. j. 20 Co 482/2009-119, potvrdil. Stěžovatelka usnesení odvolacího soudu napadla současně dovoláním i ústavní stížností. Ústavní soud podanou ústavní stížnost usnesením ze dne 31. října 2011 sp. zn. I. ÚS 1077/11 odmítl z důvodu její předčasnosti. Nejvyšší soud pak podané dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné usnesením ze dne 28. března 2012 č. j. 25 Cdo 2562/2011-133. Obvodní soud ve věci dále jednal a rozsudkem ze dne 25. 7. 2012 č. j. 22 C 352/2006-156 žalobu o zaplacení částky 930 000,- Kč zamítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla průběh řízení před obecnými soudy a namítala, že ve věci rozhodující soudy stranily žalované a nepostupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními o. s. ř.. Nerovnost účastníků řízení pak byla dle názoru stěžovatelky způsobena hrubým porušením procesních předpisů týkajících se dokazování, koncentrace řízení, ustanovení § 153b o. s. ř. a závazného výkladu Nejvyššího soudu k tomuto ustanovení vyjádřeného v rozhodnutí č. j. (Rc) 2 Cdon 637/96.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že argumenty, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených základních ústavních práv stěžovatelky, neshledal. Z obsahu soudního spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že obecné soudy rozhodovaly v rozporu se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 2 Cdon 637/96, neboť u č. listu 52 soudního spisu je založeno příslušné odvolání žalované, které bylo k poštovní přepravě dodáno dne 31. prosince 2008 a obvodnímu soudu doručeno dne 2. ledna 2009, tedy ve lhůtě určené k jeho podání.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze polemizuje se závěry, které ve věci rozhodující soudy vyvodily, a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Argumentaci obecných soudů tak, jak je rozvedena v odůvodnění napadených rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou, přičemž úvahy soudů neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud proto považuje za nadbytečné uvedenou argumentaci opakovat a toliko na ni odkazuje.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoli článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999). Rovněž z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 132 o. s. ř., tak i právo soudu rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede, upravené v § 120 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 56/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 80/1995, str. 259). Ústavnímu soudu pak nepřísluší přezkoumávat a "znovu hodnotit" důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

Nelze než uzavřít, že závěry ve věci rozhodujících soudů byly učiněny v mezích nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 81, čl. 82 odst. 1 Ústavy a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 16. října 2012

Vlasta Formánková v.r. předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.