IV. ÚS 2382/13
IV.ÚS 2382/13 ze dne 2. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka v právní věci stěžovatelky Mgr. Nory Lukášové, zastoupené JUDr. Kamilou Vránovou, advokátkou se sídlem Vřesice 24, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2442/2012-217 ze dne 29. 5. 2013, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 259/2010-149 ze dne 8. 11. 2011 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 13 C 130/2008-106 ze dne 1. 4. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti, z jejích příloh a ze spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 13 C 130/2008, který si za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti vyžádal, Ústavní soud zjistil, že městský soud rozsudkem č. j. 13 C 130/2008-106 ze dne 1. 4. 2010 zamítl žalobu stěžovatelky o určení, že výpověď z pracovního poměru, kterou dal stěžovatelce Národní památkový ústav (dále jen "vedlejší účastník") dopisem ze dne 28. 4. 2008, je neplatná a že právní účinnost odvolání z funkce je promlčena, tudíž pracovní poměr stěžovatelky u vedlejšího účastníka ve funkci vedoucí památkového objektu trvá. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání, nicméně Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 15 Co 259/2010-149 ze dne 8. 11. 2011 rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 2442/2012-217 ze dne 29. 5. 2013 odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že byla dne 15. 9. 1998 jmenována vedlejším účastníkem do funkce vedoucího odboru Státního zámku v Rájci. Z titulu této funkce se zajímala o restituční kauzu "Salmů zámku Rájce-Jestřebí" a opatřovala k ní archivní dokumenty. Na základě dokumentů, které stěžovatelka předložila státním institucím, došlo v restitučním řízení k výrazným zvratům. Dne 11. 4. 2001 byla stěžovatelka odvolána z funkce, neboť se v důsledku svých aktivit, směřujících k tomu, aby zámek setrval ve vlastnictví České republiky, stala pro vedlejšího účastníka nepohodlnou. Dne 13. 4. 2001 obdržela stěžovatelka okamžité zrušení pracovního poměru, které však bylo rozsudkem městského soudu sp. zn. 49 C 138/2001 ze dne 29. 1. 2008 prohlášeno za neplatné. Citované rozhodnutí nabylo právní moci dne 7. 4. 2008. Dne 28. 4. 2008 dal vedlejší účastník stěžovatelce výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Tento úkon stěžovatelka napadla žalobou, o níž soudy rozhodly v nyní projednávané věci. Stěžovatelka měla za to, že bylo-li okamžité zrušení pracovního poměru prohlášeno za neplatné, pak bylo neplatné i její předchozí odvolání z funkce, resp. toto odvolání bylo promlčeno, a vedlejší účastník má povinnost zaměstnat ji opět jako kastelánku. Obecné soudy ovšem žalobě stěžovatelky nevyhověly. Dle názoru stěžovatelky však při posuzování předmětné žaloby porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky, neboť dostatečně nepřihlédly ke specifickým okolnostem případu, tzn. především k souvislosti s předchozím řízením vedeným u městského soudu pod sp. zn. 49 C 138/2001 a s restitučním řízením v kauze "Salmů". Dle názoru stěžovatelky bylo třeba její odvolání z funkce a následné ukončení jejího pracovního poměru třeba posuzovat nikoliv odděleně, nýbrž jako jeden právní celek. Neúplně zjištěný skutkový stav věci vedl obecné soudy k chybným skutkovým závěrům a v konečném důsledku i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Pochybil rovněž Nejvyšší soud, který nepovažoval stěžovatelkou vymezenou otázku za právně významnou. Porušení svých ústavně zaručených práv, a to konkrétně čl. 38 odst. 2 Listiny, spatřovala stěžovatelka rovněž v tom, že nebyla akceptována omluva jejího obecného zmocněnce z jednání před krajským soudem konaným dne 8. 1. 2011 a že toto jednání nebylo odročeno, jak zmocněnec žádal. Předsedkyně senátu krajského soudu žádosti o odročení nevyhověla s odůvodněním, že operace, jíž se měl obecný zmocněnec podrobit, není akutní a její termín bylo možno přizpůsobit odvolacímu jednání. Dle názoru stěžovatelky nebyl krajský soud oprávněn sám posuzovat naléhavost operace, nýbrž měl vycházet z předložených lékařských zpráv. V důsledku neúčasti obecného zmocněnce byla stěžovatelce odňata možnost jednat před odvolacím soudem. Stěžovatelka rovněž namítla, že je budova krajského soudu, v níž dříve sídlil i městský soud, zapsána v Národním seznamu kulturních památek, což znamená, že se nachází v péči vedlejšího účastníka, který například v případě úprav v budově vydává závazné stanovisko pro příslušný stavební úřad. Mezi krajským soudem a vedlejším účastníkem tedy existuje právní vztah. Stěžovatelka se proto domnívala, že v její věci byl porušen i čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť o jejím odvolání nerozhodoval nestranný a nezávislý soud. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno, tzn., aby rozhodnutí městského, krajského a Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná, a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí.

Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 4. 2008 není neplatná. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ustáleně judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Interpretace jiných než ústavních předpisů náleží do výlučné kompetence obecných soudů, přičemž odlišný právní názor stěžovatele na výklad právního předpisu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. K porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by v této souvislosti mohlo dojít toliko tehdy, jestliže by závěry obecných soudů byly v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, nebo tehdy, jestliže by byla některá z norem podústavního ("jednoduchého") práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li by se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Stejně tak Ústavní soud není povolán "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými skutkovými zjištěními existovaly extrémní rozpory. Ústavní soud napadená rozhodnutí v tomto smyslu přezkoumal, nicméně vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Obecné soudy se návrhem stěžovatelky na určení neplatnosti výpovědi ze dne 28. 4. 2008 a promlčení odvolání z funkce řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, resp. odmítnutí jejího dovolání, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Argumentaci obecných soudů neměl Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout, proto mu nepříslušelo jejich úvahy jakkoliv přehodnocovat.

V části, v níž stěžovatelka namítala podjatost soudců krajského soudu, resp. neúčast obecného zmocněnce při jednání krajského soudu, byla její ústavní stížnost nepřípustná, neboť se jedná o vady, jejichž zhojení se lze domáhat cestou žaloby pro zmatečnost, přípustné dle § 229 odst. 1 písm. e) a § 229 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka tedy nevyčerpala, pokud jde o námitky výše uvedené, všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytoval (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Za těchto okolností se nemohl Ústavní soud těmito námitkami meritorně zabývat.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že jej stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice se závěry obecných soudů v rovině podústavní, stavěla do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.