IV. ÚS 2375/16
IV.ÚS 2375/16 ze dne 23. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: a) Ladislava Kini a b) Zdeny Kiňové, zastoupených JUDr. Miroslavem Pinkasem, advokátem se sídlem ul. 28. října 14, 466 01 Jablonec nad Nisou proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2015 č. j. 25 Cdo 5129/2015-158, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. října 2014 č. j. 36 Co 176/2014-115 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 14. listopadu 2013 č. j. 32 C 8/2012-89, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení a Mgr. Josefa Jukla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé (dále rovněž "žalobci") se v ústavní stížnosti domáhají zrušení v záhlaví usnesení označených rozhodnutí s poukazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 (každý se může stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina" (právo na zákonného soudce a práva účastníka řízení).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se zjišťuje:

U Okresního soudu v Liberci (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 32 C 8/2012 občanskoprávní spor mezi žalobci Ladislavem Kiňou a Zdenou Kiňovou a žalovaným Mgr. Josefem Juklem.

Žalobci se žalobou podanou dne 13. 7. 2010 domáhali určení, že jsou vlastníky domu č. p. X v Tanvaldu se stavební parcelou p. č. Y o výměře 214 m2 v kat. území a Šumburk nad Desnou, obec T., zapsaných na LV č. XY u Katastrálního úřadu v Jablonci nad Nisou (dále jen "předmětná nemovitost"). O rok později, dne 31. 8. 2011 upravili žalobci žalobní petit tak, že navrhovali, aby soud žalovanému advokátovi Mgr. Josefu Juklovi uložil povinnost zaplatit jim částku 380 000,- Kč z titulu náhrady škody, která jim měla vzniknout porušením povinností žalovaného při výkonu advokacie. K porušení povinnosti advokáta údajně došlo v souvislosti s požadavkem žalobců na odkoupení předmětné nemovitosti. K odkupu předmětné nemovitosti však nedošlo, podle názoru žalobců, v důsledku porušení povinnosti žalovaného jako advokáta i když žalobci předali prodávajícím kupní cenu ve výši 380 000,- Kč, nejsou dosud zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci předmětných nemovitostí.

Žalovaný vznesl námitku promlčení. S touto námitkou se nalézací soud ztotožnil, když konstatoval, že žalobci se o vzniku škody dozvěděli nejpozději v roce 2006 a jestliže byla žaloba fakticky podána až v roce 2011, stalo se tak po promlčecí době. Nalézací soud proto žalobu zamítl.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný porušil svoje povinnosti prosazovat práva a chránit zájmy klientů, neboť jeho postup spočívající v sepisu smlouvy o smlouvě budoucí kupní byl sice adekvátní, ale ustanovení této smlouvy zavazující žalobce uhradit celou kupní cenu dnem podpisu výše uvedené smlouvy není v souladu s ochranou zájmů žalobců, došlo tedy k porušení prevenční povinnosti advokáta (§ 415 obč. zák. ve spojení s § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, v platném znění). Odvolací soud ve vztahu k namítanému promlčení nároku doplnil, že pro posouzení vzniku škody je podstatný okamžik zaplacení částky 380 000,- Kč, kterým je rovněž počátek běhu objektivní tříleté promlčení lhůty.

Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl s odůvodněním, že právní otázky tak, jak byly vymezeny v dovolání, neodpovídají způsobilému vymezení přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř.

III.

Stěžovatelé po rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před soudy Nejvyššímu soudu vytýkají, že ze strany tohoto soudu nedošlo k meritornímu přezkoumání pravomocně skončeného řízení a Nejvyšší soud prý tak odmítavým usnesením zaujal ve vztahu k předmětnému dovolání pouze formální postoj, a to za situace, v níž odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval porušení povinnosti advokáta jako žalovaného. V této souvislosti poukazují na závěry uvedené v nálezu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (judikáty Ústavního soudu jsou dostupné v internetové databázi NALUS).

K formální stránce napadeného usnesení dovolacího soudu stěžovatelé uvádějí, že sice dovolání podali k nalézacímu soudu v Liberci dne 17. 12. 2014, o dovolání prý však bylo rozhodnuto podle data vydání již dne 26. 4. 2015, ačkoli na žádost stěžovatelů byl pro dovolací řízení okresním soudem stěžovatelům ustanoven advokát až "přípisem" ze dne 15. 9. 2015 a lhůta k podání dovolání byla prodloužena do 15. 10. 2015, přičemž téhož dne bylo dovolání doplněno a doručeno okresnímu soudu. Z tohoto časového sledu je prý možné dovodit porušení práva stěžovatelů na projednání dovolání, jestliže bylo napadené usnesení dovolacího soudu vydáno dříve, než bylo dovolání zpracováno právním zástupcem stěžovatelů. Prý již z tohoto důvodu by mělo být usnesení dovolacího soudu zrušeno.

Ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu stěžovatelé poukazují na obsah podaného dovolání, v němž nesouhlasili s posouzením počátku běhu objektivní promlčecí lhůty a s posouzením námitky promlčení jako nekolidující s dobrými mravy.

K porušení jimi označených základních práv (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny) došlo podle jejich názoru rovněž neprovedením navrženého důkazu - výslechu svědka JUDr. Hádka, advokáta AK Železný Brod. S neprovedením tohoto důkazu se údajně žádný ze soudů nevypořádal, nezabýval se možnými souvislostmi se "zadanou právní službou" a účelem jednání stěžovatelů, které mělo směřovat k odkoupení předmětné nemovitosti. Stěžovatelé tvrdí, že jim až do roku 2007 nevznikla žádná škoda, neboť ještě v tomto roce žádali žalovaného, i přesto, že již nebyl advokátem, o dokončení vyřízení jejich záležitosti. Z toho stěžovatelé dovozují, že obecné soudy posoudily běh promlčecí doby nesprávně.
IV.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně posoudily jejich nárok na náhradu škody jako promlčený, řádně se nezabývaly otázkou, jestli námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy, přičemž namítají i nesprávný postup Nejvyššího soudu v dovolacím řízení.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad tzv. "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci tzv. "podústavního" práva, připadá v úvahu, pouze tehdy, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). V posuzované věci žádný protiústavní exces zjištěn nebyl.

Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatelů, že dovolací soud rozhodl o jejich dovolání dříve, než bylo soudu prvního stupně skutečně doručeno dovolání zpracované a doplněné jejich právním zástupcem, JUDr. Miroslavem Pinkasem. Veškeré úvahy stěžovatelů o porušení jejich procesních práv v dovolacím řízení se odvíjejí od data údajného vydání odmítavého usnesení dovolacího soudu (tj. dne 26. 4. 2015). Z veřejně dostupné databáze dovolacího soudu však vyplývá, že předmětné usnesení bylo nesprávně označeno datem vydání, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 29. 9. 2016 sp. zn. 25 Cdo 5129/2015 bylo uvedené datum opraveno ve smyslu ustanovení § 164 a § 243c o. s. ř. tak, že "datum jeho vydání správně zní: "26. 4. 2016". Tvrzení stěžovatelů o porušení jejich procesních práv v dovolacím řízení tedy nejsou důvodná.

Obecné soudy správně dospěly ke shodnému závěru, že došlo k promlčení uplatněného nároku na náhradu škody, jestliže žalobci tento nárok uplatnili až dne 31. 8. 2011. Odvolací soud shledal právní závěry soudu prvního stupně nedostatečnými zejména ve vztahu k porušení povinnosti advokáta vůči žalobcům, jako jeho klientům. V tomto směru na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že k promlčení nároku došlo v objektivní tříleté promlčení době, jejíž počátek spadá ke dni zaplacení kupní ceny předmětných nemovitostí v roce 2002 žalobci. Jestliže byl žalobní petit v tomto smyslu upraven až v roce 2011, stalo se tak až po uplynutí devíti let, tedy v době, kdy byl již uplatněný nárok dávno promlčen. Oba obecné soudy se zabývaly rovněž tvrzením žalobců, že tato námitka je v rozporu s dobrými mravy, přičemž podrobně tuto otázku vysvětlil především odvolací soud. Žalobcům nic nebránilo, aby svůj nárok na náhradu škody ve stanovené lhůtě řádně uplatnili. Žalobci tak svou vlastní liknavostí způsobili, že jejich právo bylo promlčeno.

Nad rámce výše uvedeného zjištění obou obecných soudů Ústavní soud poznamenává, že tvrzení stěžovatelů, že se o vzniku škody dověděli až v roce 2007, by s ohledem na tříletou objektivní promlčení lhůtu na výsledku pravomocně skončeného řízení nemohlo nic změnit.

Pokud jde o námitku neprovedení stěžovateli navrženého důkazu - výslechu JUDr. Hádka, odvolací soud v souvislosti s důkazním řízením před soudem prvního stupně poukázal na protokol o jednání před tímto soudem ze dne 31. 10. 2013. Soud není povinen vyhovět všem návrhům na provedení důkazů, pokud dospěje k závěru, že nepřispějí k dostatečnému objasnění a doplnění skutkového stavu projednávané věci. Návrhu žalobců na provedení důkazů výslechem navrženého svědka v odvolacím řízení bránilo ustanovení § 119a o. s. ř.

Odkaz stěžovatelů na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 neshledal Ústavní soud případným, neboť v této nálezem rozhodnuté věci byla řešena otázka posouzení faktického obsahu dovolání z hlediska posuzování vad dovolání. V nyní projednávané věci dovolací soud odmítl dovolání, neboť v něm dovolatelé pouze uvedli, že "právní otázky by v dané věci měly být posouzeny a vyřešeny jinak, a to ohledně posouzení počátku běhu promlčecí lhůty, ohledně posouzení uplatněné námitky promlčení advokátem s ohledem na rozpor s dobrými mravy".

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že z ústavního pořádku České republiky ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 17. 1. 1970 ve věci Delcourt proti Belgii, stížnost č. 2689/65) nevyplývá nárok na podání dovolání či jiného mimořádného opravného prostředku. Pokud by mimořádné opravné prostředky nebyly připuštěny vůbec, taková úprava by z pohledu ústavněprávního obstála. Na druhé straně ale platí, že jsou-li mimořádné opravné prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, tzn. především práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Nejvyšší soud tak musí v usnesení o odmítnutí dovolání reagovat na otázky, které dovolatel vymezil a které podle jeho názoru ještě nebyly v praxi dovolacího soudu samostatně řešeny, a to bez ohledu na skutečnost, že by podle jeho názoru šlo například o otázky, které se míjejí se skutkovým obsahem projednávané věci.

S přihlédnutím k těmto požadavkům kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí posoudil Ústavní soud nyní napadené usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že shora uvedené principy nebyly v projednávané věci porušeny. Nyní napadené rozhodnutí dovolacího soudu totiž obsahuje odkaz na konkrétní judikaturu dovolacího soudu, která se týká splnění podmínek přípustnosti dovolání, resp. za jakých podmínek rozhoduje dovolací soud v případě, že již dříve řešená právní otázka byla dovolacím soudem posouzena jinak. Stručnost usnesení dovolacího soudu přitom odpovídá ustanovení § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, takže ani v tomto ohledu nelze spatřovat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní relevance.

Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2017

Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.