IV. ÚS 237/04
IV.ÚS 237/04 ze dne 9. 11. 2004


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV. ÚS 237/04









Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudkyň JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti RNDr. M. P. zastoupeného JUDr. V. P. advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. 3. 2003 č. j. 10 C 260/2001-226, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2004 č. j. 11 Co 423/2003-266, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, neboť jimi bylo údajně porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále články 2 odst. 2 a 4 odst. 1 Listiny. Stěžovatel je přesvědčen, že mu soudy uložily povinnost v rozporu se zákonem, neboť jeho vyživovací povinnost k manželce zanikla dne 4. 6. 2004, kdy bylo manželství stěžovatele pravomocně rozvedeno, a proto vyživovací povinnost, pravomocně určená o šest dní později, byla již ex lege dnem právní moci rozvodového rozsudku zaniklá.

Z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích 10 C 260/2001 zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti:

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 26. 3. 2003 uložil stěžovateli povinnost vyplácet manželce výživné počínaje dnem podání návrhu na určení výživného manželky a současně vyčíslil výši dlužné částky do března 2003. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 4. 2004 změnil výši měsíční částky výživného i částky, kterou stěžovatel na výživném dlužil. Rozsudek o určení vyživovací povinnosti nabyl právní moci dne 10. 6. 2004, rozsudek, jímž bylo manželství stěžovatele rozvedeno, se stal pravomocným dnem 4. 6. 2004.

Samosoudkyně Okresního soudu v Litoměřicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že při rozhodování v právní věci stěžovatele postupovala zcela v intencích zákona o rodině a plně odkázala na rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 10 C 260/2001-226 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 11 Co 423/2003-266.

Po zvážení výše zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a není vrcholem jejich soustavy, a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností; to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (srov. nález III. ÚS 23/93, sv. 1, č. 5). Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti není možný při pouhé nesprávné aplikaci jednoduchého práva, ale toliko za současného porušení ústavnosti, kdy jsou dotčena ústavně zaručená lidská práva a svobody stěžovatele, a proto důvod pro ingerenci do činnosti obecných soudů představuje kupř. svévolná aplikace práva spočívající v nerespektování kogentní normy či výklad normy stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a imperativem ochrany ústavnosti.

Ústavní soud nenalezl žádné pochybení, které by odůvodňovalo jeho zásah směřující k ochraně stěžovatele před nezákonně stanovenou povinností, neboť obecné soudy ve svém rozhodování plně respektovaly zákon 94/1963 Sb., o rodině, v platném znění, jakož i požadavek jeho ústavně konformní interpretace; naopak právě přitakání názorům stěžovatele by bylo svévolnou a tudíž neústavní aplikací práva. Zákonná vyživovací povinnost stěžovatele k jeho manželce zanikla dnem právní moci rozsudku o rozvedení manželství v tom smyslu, že počínaje tímto dnem manželka již nemůže úspěšně podat návrh na určení výživného manželky a výplata uložené částky výživného manželky končí k tomuto datu. Základním předpokladem pro zvažování soudu, zda vyživovací povinnost manželky určí, je zjištění, že v době podání návrhu manželství trvalo, přičemž soud vyživovací povinnost uloží ode dne podání návrhu bez přihlédnutí k případným budoucím změnám, avšak s tím, že v případě podstatné změny poměrů lze žádat změnu rozsudku. Důležitou okolností dotýkající se takového rozhodnutí je rovněž rozsudek o rozvodu manželství, jehož právní mocí vyživovací povinnost manžela zaniká, avšak povinnost vyplatit dlužnou částku z doby existence manželství trvá, a to i tehdy, byla-li pravomocně stanovena později.

V právních sporech je celkem běžným jevem, že soudem přiznaná dlužná částka se vyplácí jakoby zpětně, ač již právní vztah, z nějž tato povinnost vyplývá, v době právní moci rozsudku na plnění neexistuje. Podobná situace nastává v případě domáhání se zaplacení dlužného nájemného u soudu, kdy pronajímatel mezitím právě z důvodu nehrazení nájemného od nájemní smlouvy odstoupil (srov. ustanovení § 679 odst. 3 občanského zákoníku).

Ústavní soud nemůže než poznamenat, že právní argumentace uvedená v ústavní stížnosti je prima facie naprosto mylná a nekvalifikovaná, když zákon, soudní judikatura ani zásada ochrany lidských práv pro ni neposkytují sebemenší oporu.

Vzhledem k tomu, že se obecné soudy nedopustily žádného pochybení, neboť postupovaly v souladu se zákonem a neuložily stěžovateli povinnost, pro kterou by neměly zákonného podkladu, Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. listopadu 2004

JUDr. Miloslav Výborný, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.