IV. ÚS 236/04
IV.ÚS 236/04 ze dne 7. 8. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatelů J.V. a Ing. J.V., zastoupených advokátem Mgr. Ing. P.K., o ústavní stížnosti proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2004, čj. 47 Co 309/2003-246, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I.

Ústavnímu soudu byl dne 19. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 8. 4. 2004, čj. 47 Co 309/2003-246, jímž jim bylo uloženo, aby společně a nerozdílně nahradili České republice náklady řízení ve výši 11 731 Kč.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti polemizovali s právním názorem krajského soudu, jímž tento odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelé v této souvislosti uvedli, že byli rozhodnutím stavebního úřadu - M.ú. H., (dále jen "stavební úřad"), ze dne 31. 1. 2001, čj. Výst./6584/2000/Ho, odkázáni se svými námitkami na soud, neboť stavební úřad shledal, že se jedná o námitky občanskoprávní povahy. Stěžovatelé následně podali v souladu s rozhodnutím stavebního úřadu žalobu, jíž se Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") věcně zabýval a provedl v souvislosti s ní rozsáhlé dokazování, včetně zpracování dvou znaleckých posudků, jejichž náklady byly vyčísleny částkou 11 731 Kč. Soud prvního stupně následně žalobu stěžovatelů rozsudkem ze dne 23. 9. 2003, čj. 12 C 88/2001-234, zamítl s odůvodněním, že se o námitky občanskoprávní povahy nejedná, s výjimkou námitky stavby na cizím pozemku, která ovšem není důvodná. Toto rozhodnutí bylo pro stěžovatele překvapivé, neboť se po celou dobu řízení domnívali, že okresní soud je oprávněn o jejich námitkách rozhodnout. Pravomoc soudu je jednou ze základních podmínek řízení, kterou je soud povinen zkoumat již na jeho samém počátku, přičemž nedostatek této pravomoci je považován ze neodstranitelnou vadu řízení. Soudu tak dle názoru stěžovatelů vůbec nepříslušelo konat jednání, provádět dokazování a rozhodovat ve věci samé. Jediná námitka, kterou soud považoval za námitku občanskoprávní povahy, tedy námitka stavby na cizím pozemku, nebyla obsažena v petitu žaloby, nýbrž pouze ve výčtu námitek, s nimiž se dle rozhodnutí stavebního úřadu měli stěžovatelé obrátit na soud. Petitem žaloby je soud vázán, proto se touto námitkou neměl vůbec zabývat a provádět v souvislosti s ní dokazování. Krajský soud v odvolacím řízení námitkám stěžovatelů přisvědčil a rozhodnutí okresního soudu usnesením ze dne 8. 4. 2004, čj. 47 Co 309/2003-246, zrušil a řízení zastavil. Dle stěžovatelů však krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že to byli právě stěžovatelé, kdo z procesního hlediska zavinil ukončení sporu, a proto jim ve výroku III. uložil nahradit náklady státu, tedy částku ve výši 11 731 Kč za znalecké posudky. Krajský soud vůbec nevzal v potaz, že zavinění bylo na straně státu, neboť nejprve stavební úřad chybně odkázal stěžovatele s jejich námitkami na soud a následně soud prvního stupně neposoudil, zda jsou splněny podmínky řízení a i přes nedostatek své pravomoci vedl řízení a prováděl dokazování. Naopak to byli sami stěžovatelé, kdo zcela zbytečně vynaložil náklady na právní zastoupení, opatřování důkazů a cestovné.

Jestliže bylo za těchto okolností stěžovatelům uloženo nahradit státu náklady řízení, považovali stěžovatelé takové rozhodnutí za rozporné s čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z výše uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud výrok III. usnesení krajského soudu ze dne 8. 4. 2004, čj. 47 Co 309/2003-246, zrušil.

II.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis okresního soudu, sp. zn. 12 C 88/2001.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že v případě zastavení řízení se úvaha o tom, který z účastníků je povinen hradit náklady řízení, řídí ustanovením § 146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Zavinění je přitom třeba posuzovat z procesního hlediska, pokud tedy odvolací soud shledal, že v daném případě není dána pravomoc soudu a řízení muselo být ve smyslu § 104 odst. 1 zastaveno, mají zavinění na takovém procesním výsledku řízení žalobci (stěžovatelé), neboť podali soudem neprojednatelnou žalobu. Dle názoru krajského soudu by s ohledem na okolnosti případu mohla přicházet v úvahu aplikace § 150 občanského soudního řádu, odvolací soud ovšem důvody pro aplikaci tohoto ustanovení neshledal. Za situace, kdy stěžovatelé netvrdili ani neuváděli žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly možnosti aplikace § 150 občanského soudního řádu, nebylo třeba v odůvodnění uvádět důvody, pro něž nebylo k aplikaci předmětného ustanovení přistoupeno. V závěru svého vyjádření krajský soud konstatoval, že interpretoval a aplikoval ustanovení § 146 odst. 2 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu způsobem ústavně konformním a mnohokrát judikovaným. Zda neaplikováním § 150 občanského soudního řádu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ponechal krajský soud na zvážení Ústavnímu soudu. Mgr. B.O., v řízení před obecnými soudy strana žalovaná, se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdala.

Na výše uvedené vyjádření krajského soudu reagovali stěžovatelé přípisem ze dne 4. 1. 2006, v němž opětovně zdůraznili, že k zastavení řízení došlo z důvodu nedostatku pravomoci soudu. Posouzení pravomoci bylo přitom s ohledem na znění § 103 občanského soudního řádu věcí soudu, nikoliv účastníků řízení. Stěžovatelům nepříslušelo řešit spory o pravomoc mezi státními orgány; je věcí těchto orgánů, aby znaly rozsah svých kompetencí. V případě, že by již soud prvního stupně správně posoudil otázku své pravomoci, neproběhlo by ve věci dokazování a žádné náklady státu by nevznikly. Dle názoru stěžovatelů jim nemůže být za těchto okolností přičítáno k tíži, že bylo řízení zastaveno, stejně jako nelze jejich zavinění spatřovat v tom, že se obrátili na soud, neboť tak pouze realizovali své ústavně zaručené právo na soudní ochranu a nadto byli se svými nároky na soud odkázáni jiným státním orgánem. Dle názoru stěžovatelů byl vznik nákladů řízení zaviněn právě orgány státu v souvislosti s jejich kompetenčním konfliktem, proto by to měl být stát, kdo ponese břemeno takto vzniklých nákladů. Pokud jde o aplikaci § 150 občanského soudního řádu, příčina vzniku nákladů byla odvolacímu soudu známa, nebylo tedy třeba, aby stěžovatelé takové důvody zvlášť uváděli a tvrdili. Stěžovatelé proto na své ústavní stížnosti setrvali.

III.

Ústavní soud následně napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Ústavní soud rovněž podotýká, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo v dané věci nastat pouze za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 15, nález č. 98, str. 17 a násl., nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. II. ÚS 444/01, publikován tamtéž, svazek č. 24, nález č. 163, str. 183 a násl.). Pochybení v tomto smyslu však Ústavní soud neshledal.

Krajský soud správně dovodil, že při aplikaci ustanovení § 146 odst. 2 je třeba zkoumat procesní zavinění. Námitky stěžovatelů, že vznik nákladů ve smyslu § 148 odst. 1 občanského soudního řádu zavinil stát prostřednictvím chybných rozhodnutí svých orgánů, svědčí o mylné interpretaci tohoto pojmu. Procesním zaviněním je míněno zavinění, posuzované výlučně z procesního hlediska, tedy z hlediska výsledku řízení. Jestliže bylo řízení zastaveno pro nedostatek pravomoci soudu, pak krajský soud zcela důvodně konstatoval, že je nutno procesní zavinění přičíst stěžovatelům, kteří takové řízení zahájili. Podstata věci tedy spočívala především v tom, zda měl za daných okolností krajský soud přistoupit k aplikaci § 150 občanského soudního řádu, neboť právě prostřednictvím tohoto ustanovení je možno zohlednit okolnosti, které stěžovatele k podání žaloby vedly, jakož i další jimi namítané skutečnosti. Nelze ovšem přehlédnout, že ustanovení § 150 občanského soudního řádu je svou povahou ustanovením výjimečným, přičemž posouzení otázky, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, přísluší výlučně obecným soudům, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Ústavní soud by byl povolán do těchto úvah zasáhnout a rozhodnutí obecných soudů zrušit pouze za předpokladu zcela extrémní aplikace tohoto ustanovení, resp. pouze tehdy, jestliže by okolnosti, za nichž toto ustanovení mělo být aplikováno a nebylo, byly neslučitelné s kautelami spravedlivého procesu. O takový případ se ovšem nejednalo.

Předně nutno podotknout, že okresní soud skutečně prováděl dokazování ve vztahu k námitce, která nebyla v petitu žaloby obsažena, nicméně stěžovatelé nejenže proti tomuto jeho postupu nebrojili, nýbrž se jej dokonce sami domáhali. Ve své replice k vyjádření vedlejší účastnice ze dne 23. 6. 2001 stěžovatelé uvedli, že "ponechávají na zvážení soudu případné přeměření hranic pozemků znalcem", při jednání, konaném dne 19. 3. 2002, stěžovatel objasňoval, z jakých důvodů má za to, že se jedná o stavbu na cizím pozemku. Proti jmenování znalce z oboru kartografie geodézie a Ing. B.L. neměli stěžovatelé námitek a po nesouhlasu se závěry jím vypracovaného znaleckého posudku, že "zbudovaná hrana základu se nachází na pozemku žalované a nezasahuje do pozemků žalobců", navrhovali doplnění znaleckého posudku. Námitka stavby na cizím pozemku byla rovněž obsažena v textu žaloby, a to i s odůvodněním. Za těchto okolností se jeví argumenty o nerespektování žalobního petitu jako účelové, neboť je zřejmé, že stěžovatelé se sami přezkoumání této námitky domáhali a podstatnou měrou tak přispěli k tomu, že se soud touto námitkou věcně zabýval. Obdobná byla situace i u druhého znaleckého posudku, který se týkal proslunění nemovitosti stěžovatelů, kdy byl soud rovněž veden snahou v co nejširší možné míře přezkoumat tvrzení stěžovatelů o zásahu do jejich práv. Jestliže za těchto okolností, kdy se sami stěžovatelé nezanedbatelnou měrou podíleli na vzniku nákladů státu, krajský soud nepřistoupil k aplikaci ustanovení § 150 občanského soudního řádu, má Ústavní soud za to, že z hlediska ústavněprávního nelze takovému postupu nic vytknout.

Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů a nezbylo mu proto než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. 8. 2006

Vlasta Formánková předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.