IV. ÚS 2356/09
IV.ÚS 2356/09 ze dne 26. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Petrem Pešatem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 8 Tdo 451/2009-3015, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008 č. j. 3 To 103/2008-2775 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008 č. j. 49 T 7/200l-2590, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), práva na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 6 Listiny, podle něhož se trestnost činu posuzuje a trest ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), podle něhož má každý právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 9. 2008 č. j. 3 To 103/2008-2775, byl uznán vinným pod bodem I. a) trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen trestní zákon nebo tr. z. ), ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a pod bodem II. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s dozorem. Vrchní soud v Olomouci takto rozhodl shora uvedeným rozsudkem na základě odvolání podaného stěžovatelem a dalšími obviněnými, když odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2008 č. j. 49 T 7/200l-2590 v celém rozsahu zrušil. Následně stěžovatelem a obviněným P. Ř. podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 8 Tdo 451/2009-3015 odmítl.

3. Napadeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel vytýká, že se nevypořádaly s jím uplatněnými námitkami, že jeho jednání a jednání obviněného P. Ř. ve vztahu k poškozené (Česká republika - Ministerstvo financí) bylo odlišné, a že mu nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit. Stěžovatel v tomto ohledu tvrdí, že uvedení nepravdivých skutečností v žádosti o získání dotací, aniž by byl dán potřebný úmysl obohatit sebe nebo jiného, se stalo trestným činem (§ 250b tr. z.) teprve na základě novely provedené zákonem č. 253/1997 Sb. účinné od 1. 1. 1998, tedy až poté, co došlo k posuzovanému jednání. Proto bylo podle stěžovatele pochybením státního zástupce Krajského státního zastupitelství, pokud podal obžalobu pro trestný čin podvodu, a obecné soudy pak v tomto pochybení pokračovaly, přičemž následně měnily skutkovou větu jednotlivých jednání ve snaze dostát zákonným znakům trestného činu podvodu, nezabývaly se však tomu odpovídajícím způsobem subjektivní stránkou jednání. Stěžovatel v tomto jejich postupu spatřuje nepřímé porušení zákazu retroaktivity trestního zákona a na podporu této argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01.

4. Podle stěžovatelova názoru vyžaduje skutková podstata obecného podvodu podle § 250 tr. z. oproti následně doplněným zvláštním formám úvěrového či pojistného podvodu podle § 250b a § 250a tr. z. prokázání, že obviněný svým jednáním skutečně naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nepostačuje prokázání toho, že pachatel uváděl třetí osobu v omyl tak, že při žádosti o dotace poskytl nepravdivé, hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, nýbrž je třeba mít za prokázané, že již v době podání žádosti o schválení poskytnutí dotace jednal v úmyslu způsobit svým jednáním škodu. Jestliže teprve po schválení dotace vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek, jež nemohl v době žádání o dotaci předvídat, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve stanovené lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo jestliže až dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak podle stěžovatele takové jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle § 250 tr. z. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění obecných soudů proto neumožňují učinit závěr, že sám stěžovatel, jehož aktivní jednání (vystavení faktur) nastalo až následně, měl úmysl již v okamžiku podání žádosti o dotace peněžní prostředky nevrátit a obohatit tak jiného na úkor jiného.

5. Jednání stěžovatele a ostatních obviněných probíhalo v určitých fázích, kdy po schválení dotace byly prostředky po celou dobu na účtu Ministerstva financí a všechny rozhodující operace, jimiž nakonec došlo k odčerpání finančních částek, se udály následně. Pokud obecné soudy v napadených rozhodnutích konstatovaly, že finanční situace družstva SAVIENA - výrobní družstvo invalidů, byla nedobrá, nebylo prokázáno, že by sám stěžovatel byl s touto situací v době vydávání fiktivních faktur srozuměn tak dalece, aby dokázal předvídat, že v okamžiku uplynutí lhůty návratnosti dotace nebude družstvo schopno dotaci vrátit. Ze skutkových zjištění také nelze dovodit, že by stěžovatel měl úmysl sebe nebo jiného obohatit, když převedené finanční prostředky vyplácel zpět obviněnému P. Ř., který je mohl vrátit poškozené. Stěžovatel považuje za nepochybné, že obviněný P. Ř. předložil k žádosti o dotace doklady, které mohly neodpovídat skutečnosti, čímž by bezpochyby uvedl poškozenou v omyl, a že prostředky pocházející z dotace posléze nezaplatil a použil k jiným účelům. Z provedených důkazů však nelze podle stěžovatele učinit závěr, že P. Ř. takto jednal po vzájemné dohodě se stěžovatelem. Stěžovatel má za to, že právní závěry obecných soudů obsažené v napadených rozhodnutích, podle kterých stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, jsou v rozporu s jimi učiněnými skutkovými zjištěními. Obecné soudy tak porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku především jeho právo na osobní svobodu, garantované čl. 8 Listiny. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k jeho osobě zrušil, a současně žádá, aby Ústavní soud do doby svého rozhodnutí odložil podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu ), vykonatelnost ústavní stížností napadených rozhodnutí.

II.

6. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 49 T 7/200l a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. z k výtkám stěžovatele v podaném dovolání zabýval a s jeho výhradami se vypořádal na str. 14 a 15 jeho usnesení. Na závěry zde uvedené pro stručnost odkazuje. V daných souvislostech je podle Nejvyššího soudu na místě znovu akcentovat, že se ztotožnil s právním závěrem odvolacího soudu, že stěžovatel jednal v eventuálním úmyslu podle § 4 písm. b) tr. z. Na rozdíl od názoru stěžovatele je dovolací soud přesvědčen, že tzv. podvodný úmysl mohl relevantně pojmout až poté, co již spoluobviněný P. Ř. požádal o poskytnutí dotace. Jak správně stěžovatel připomněl, jednání spoluobviněných probíhalo v určitých fázích. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu bylo významné, že s finančními prostředky státu uloženými na účtu u pobočky České spořitelny nemohl žádný z obviněných volně nakládat, ty byly převedeny až po předložení fiktivních faktur na účet společnosti JOKI Company Production & Trading, spol. s r. o., a teprve v tomto okamžiku byl trestný čin podvodu podle § 250 tr. z. dokonán. Stěžovatel tak vystavil fiktivní faktury v průběhu naplňování objektivní stránky trestného činu podvodu a v době převodu peněžních prostředků na účet této společnosti již věděl, že jím fakturované stroje ani zařízení nebyly dodány, že peněžní prostředky slouží k jiným než určeným účelům; pokud vystavil fiktivní faktury umožňující takový převod peněz a následně s finančními prostředky došlými na účet společnosti JOKI Company Production & Trading, spol. s r. o., disponoval, není pochyb o jeho úmyslu způsobit škodu na cizím majetku už v době vystavení nepravdivých faktur. Nejvyšší soud považuje za nevěcné srovnávání znaků trestného činu podvodu podle § 250 tr. z.. a úvěrového podvodu podle § 250b tr. z., poněvadž právní kvalifikace skutku jako trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b tr. z. s ohledem na dobu jeho spáchání nepřichází v úvahu. Nejvyšší soud je toho názoru, že jeho usnesením, ani postupem ústícím do jeho vydání, nebylo dotčeno žádné z ústavně garantovaných základních práv stěžovatele a navrhuje proto odmítnutí ústavní stížnosti.

8. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvádí, že po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti konstatuje, že stěžovatel uplatňuje námitky, které uváděl již v řízení před obecnými soudy, včetně řízení odvolacího a dovolacího. Stěžovatel opětovně namítá, že svým jednáním nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu. Touto stěžovatelovou námitkou se již vrchní soud v napadeném rozsudku zabýval, a proto plně odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění napadeného rozsudku uvedené zejména na str. 26 až 29. Z odůvodnění je mj. zřejmé, že podvodný úmysl u Ing. J. K. nebyl dovozován k okamžiku podání žádosti o dotace, ale k okamžiku uplatnění fiktivních faktur, v důsledku čehož teprve došlo k vylákání finančních prostředků z účtu Ministerstva financí. V závěru svého vyjádření vrchní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl, případně odmítl.

9. Krajský soud v Ostravě ve vyjádření uvádí, že v předmětné trestní věci rozhodoval v senátě, jenž své stanovisko v dostatečné míře vyložil v odůvodnění napadeného rozhodnutí a na tyto závěry krajský soud plně odkazuje. Dle jeho názoru bylo v řízení, jež předcházelo vydání jeho rozhodnutí, postupováno v souladu s trestním zákonem a trestním řádem a k porušení práv stěžovatele nedošlo. Navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.

10. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.

11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel v zásadě pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, přičemž uplatňuje argumentaci obsahově totožnou s onou, jíž se bránil již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby a v podaném odvolání a dovolání, a s níž se již obecné soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další, čtvrté soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

12. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit, a že mu zejména nebyla obecnými soudy prokázána subjektivní stránka uvedeného trestného činu. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno obsáhlé dokazování, k němuž stěžovatel v ústavní stížnosti nevznáší žádné námitky. Stěžovatelovy výhrady se upínají k právním závěrům učiněným obecnými soudy na základě jejich skutkových zjištění, a to s ohledem na obecnými soudy provedenou interpretaci ustanovení § 250 tr. z. K těmto námitkám Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatuje, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je zásadně věcí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není provádět výklad podústavního práva či přezkum správnosti aplikace jednoduchého práva. Ústavní soud je (jak již uvedl výše) povolán k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod a je oprávněn zasáhnout zejména v případě zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (nepředvídatelná interpretační libovůle), či v případě rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (přepjatý formalizmus).

13. Jak Ústavní soud zjišťuje, obecné soudy při svém rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů a při vyvození právního závěru o vině stěžovatele řídily. Skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odůvodněním rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují zákonné znaky předmětného trestného činu. Námitkami stěžovatele v tomto směru stran správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 tr. z. a naplnění subjektivní stránky trestného činu se v rozhodnutí o dovolání obsáhle zabýval Nejvyšší soud (č.l. 3020-3022) a Ústavní soud neshledal důvodu se s jeho názory neztotožnit. Na tuto jeho argumentaci lze pro stručnost pouze odkázat, aniž by Ústavní soud považoval za nezbytné uvedenou ji znovu opakovat.

14. Ke stěžovatelově námitce stran pochybení státního zástupce při kvalifikaci předmětného trestného jednání v podané obžalobě jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. z. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 40 odst. 1 Listiny jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. V uvedené právní kvalifikaci státního zástupce a návazně i obecných soudů, podle nichž stěžovatel svým jednáním spáchal trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 tr. z., ve znění účinném v době předmětného jednání stěžovatele, nelze spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení zákazu retroaktivity trestního zákona. Stěžovatelova argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01 je v tomto ohledu nepřípadná.

15. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti v postupu obecných soudů libovůli, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by byla důvodem pro jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, který umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jemuž náleží rozhodnutí o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti. Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ke stěžovatelem tvrzeným zásahům do jeho ústavně zaručených základních práv ústavní stížnost postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Pokud v posuzovaném případě obecné soudy postupovaly na základě zjištěného skutkového stavu, který není zpochybňován ani stěžovatelem, a pokud vyvozené právní závěry řádně a přesvědčivě odůvodnily, pak nelze dovozovat svévoli v rozhodování či extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry, a není ani na místě vytýkat soudům porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

16. K zásahu do práva na poskytnutí soudní ochrany, jehož porušení se stěžovatel taktéž dovolává, dojde především tehdy, pokud by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ve vztahu k posuzované věci je Ústavní soud toho názoru, že tato možnost hájit svá práva zákonem odpovídajícím způsobem byla stěžovateli poskytnuta, kdy z ústavní stížnosti ani z připojeného spisového materiálu nelze dovodit nic, co by svědčilo o opaku. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s právním názorem obecných soudů, neznamená sama o sobě upření práva na spravedlivý proces nebo na soudní ochranu.

17. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá rovněž porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. K této jeho námitce Ústavní soud uvádí, že uvedenou okolnost uznal již odvolací a dovolací soud a výslovně a měřitelným způsobem ji odvolací soud přiměřeně zohlednil formou mimořádného snížení trestu a zařazením stěžovatele pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice s dozorem jako kompenzaci průtahů v řízení před nalézacím soudem (č.l. 2807).

18. S ohledem na výše uvedenou argumentaci neshledal taktéž Ústavní soud v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem dále namítaného porušení čl. 8 odst. 1, odst. 2 Listiny, čl. 40 odst. 2 a odst. 6 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.

19. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

20. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2010

Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.