IV. ÚS 2353/12
IV.ÚS 2353/12 ze dne 3. 9. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. září 2012 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky V. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4541/2011-65 ze dne 12. 4. 2012, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 113/2011-53 ze dne 20. 7. 2011 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 12 C 154/2010-28 ze dne 10. 12. 2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka dne 24. 8. 2009 uplatnila u České republiky - Ministerstva spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") nárok na zaplacení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 350.000,- Kč; tato újma měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s průtahy v řízení o vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedeného u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 676/98. Vedlejší účastnice stanoviskem ze dne 14. 1. 2010 určila za přiměřené zadostiučinění částku 60.000,- Kč a toto stěžovatelce vyplatila. Stěžovatelka poté podala dne 11. 5. 2010 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") žalobu, jíž se domáhala uhrazení zbývajících 290.000,- Kč.

Rozsudkem obvodního soudu č. j. 12 C 154/2010-28 ze dne 10. 12. 2010 byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 54 Co 113/2011-53 ze dne 20. 7. 2011 změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že zavázal vedlejší účastnici uhradit stěžovatelce 30.000,- Kč, ve zbytku pak rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatelky proti rozhodnutí městského soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4541/2011-65 ze dne 12. 4. 2012 odmítnuto pro nenaplnění podmínky zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 1, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle názoru stěžovatelky nebyla částka, která jí byla přiznána, dostatečně způsobilá kompenzovat újmu, kterou v důsledku jedenáctiletého soudního sporu utrpěla. Stěžovatelka zdůraznila, že celou tu dobu strávila v nejistotě ohledně bydlení a podstatné části svého majetku, což se nepříznivě podepsalo na jejím zdravotním stavu; dále vyzdvihla podíl obecných soudů na celkové délce řízení a konstatovala, že při řádném zohlednění všech těchto faktorů měly obecné soudy dospět k částce podstatně vyšší, a to ještě do přiznané kompenzace nebyl zahrnut čas, který musela na vymáhání odškodnění vynaložit. Přestože již základní částku vypočtenou odvolacím soudem, nebylo možno považovat za dostatečnou, tento soud náhradu ještě dále snížil. Při tom si ovšem v odůvodnění svého rozhodnutí protiřečil, když nejprve uvedl, že náročnost dokazování byla převážně zapříčiněna soudem první instance a že se jinak nejednalo o složitý případ a hned v dalším odstavci uvedl, že z důvodu složitosti věci ponížil náhradu o 20%. Stěžovatelka měla rovněž za to, že i přes výslovné vyjádření obecných soudů, že jí nelze přičítat k tíži, že v průběhu řízení podávala řadu návrhů, jí toto fakticky k tíži přičteno bylo. Ze všech těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozsudek obvodního soudu č. j. 12 C 154/2010-28 ze dne 10. 12. 2010, rozsudek městského soudu č. j. 54 Co 113/2011-53 ze dne 20. 7. 2011 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4541/2011-65 ze dne 12. 4. 2012 svým nálezem zrušil.
II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí; pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatelky s výší kompenzace přiznané dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Stěžovatelka polemizovala jak s určením výše základní částky, z níž obecné soudy vycházely, tak s mírou modifikace této částky dle kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (dostupný na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy mají povinnost ve svých rozhodnutích, kterými určily výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, dostatečným způsobem vyložit kritéria, jakými se při jejím určení řídily. Jejich úvahy přitom musí obstát z hlediska principu rovnosti před zákonem a z něho vyplývajícího požadavku shodné interpretace zákona ve stejných věcech, čehož lze dosáhnout právě tím, že obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedou základní částku zadostiučinění včetně její procentní modifikace podle kritérií uvedených v § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., resp. podle kritérií vyplývajících z judikatury soudů, Evropský soud pro lidská práva nevyjímaje (k tomu srov. rovněž nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 192/11 ze dne 28. 3. 2011, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 60, nález č. 55, str. 677 a násl., dostupný též na http://nalus.usoud.cz).

Těmto požadavkům obecné soudy v nyní projednávané věci dostály, přičemž skutečnost, že se stěžovatelka s výší částky, k níž takto dospěly, neztotožnila, není způsobilá sama o sobě konstituovat porušení jejích ústavně zaručených práv.

Základní částka, z níž obecné soudy vycházely, odpovídala ustálené judikatuře reprezentované např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 ze dne 21. 10. 2010 (dostupný na http://www.nsoud.cz). Rozpětí 15 000-20 000 Kč za každý rok řízení (s výjimkou prvních dvou let, v nichž je nárok poloviční) aproboval ve své judikatuře i Ústavní soud (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1536/11 ze dne 21. 9. 2011, dostupný na http://nalus.usoud.cz), obecným soudům tedy v tomto ohledu nebylo možno nic vytknout. Míra naplnění kritérií dle § 31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. je pak v prvé řadě určována úvahou obecných soudů, založenou na posouzení konkrétních okolností toho kterého případu. Do těchto úvah by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout toliko výjimečně, v případě absence řádného odůvodnění a z něj plynoucí nepřezkoumatelnosti rozhodnutí či v případě extrémního rozporu mezi právními závěry a skutkovými zjištěními, resp. skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nic takového však v nyní projednávané věci zjištěno nebylo. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu vyplynulo, že tento soud snížil základní výši zadostiučinění o 30% z důvodu složitosti věci a o dalších 20% s ohledem na podíl stěžovatelky na celkové délce řízení. Z důvodu extrémní délky řízení městský soud zvýšil výši zadostiučinění o 10%, takže v celkovém souhrnu přiznal stěžovatelce nárok ve výši 60% základní částky. Jelikož městský soud svůj postup logicky a přesvědčivě odůvodnil, nepříslušelo Ústavnímu soudu, s ohledem na výše uvedené limity jeho přezkumné činnosti ve vztahu k obecným soudům, tento názor jakkoliv přehodnocovat.

K námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti lze uvést, že s argumentací, že nebyl zohledněn její zhoršený zdravotní stav, se vypořádal již městský soud (str. 3 rozsudku). Tento soud se zabýval i významem věci pro stěžovatelku a tvrzenou nejistotou ohledně bydlení a dalšího majetku, přičemž v tomto důvod k modifikaci základní částky vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nespatřoval, což opět příslušně zdůvodnil (opět str. 3 rozsudku). Stejně tak se obecné soudy řádně vyrovnaly i s posouzením vlivu jednání stěžovatelky na celkovou délku řízení (str. 6-7 rozsudku obvodního soudu, str. 3 rozsudku městského soudu). Pokud jde o údajný rozpor v odůvodnění při posouzení složitosti věci, pak je třeba uvést, že městský soud rozlišoval složitost typovou, kterou hodnotil jako vyšší, a složitost danou konkrétními okolnostmi sporu, kterou hodnotil jako běžnou. Skutečnost, že rozsah dokazování v původním řízení byl ovlivněn nesprávným postupem soudu prvního stupně, městský soud zohlednil tak, že ve srovnání s rozsudkem obvodního soudu č. j. 12 C 154/2010-28 ze dne 10. 12. 2010 nesnížil základní částku z důvodu složitosti věci o 40% jako obvodní soud, ale pouze o 30%. V úvahách městského soudu tedy nebyl přítomen žádný rozpor; konstatování o vlivu vadného postupu soudu prvního stupně na složitost věci se promítlo do přiznání vyššího zadostiučinění než by stěžovatelce bylo přiznáno jinak.

Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka prostřednictvím své ústavní stížnosti, založené převážně na polemice s právním posouzením věci v rovině "jednoduchého" práva, stavěla Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo, zásadně nepřísluší.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.