IV. ÚS 2347/13
IV.ÚS 2347/13 ze dne 3. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2013 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Ing. Vladimíra Beňo, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha, Ke Klimentce 2186/15, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 5 T 11/2011, spojené s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění

Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a principu presumpce neviny podle čl. 40 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, kterým by bylo Krajskému soudu v Praze uloženo nepokračovat v trestním řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 11/2011 ve vztahu ke stěžovateli, a to až do rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti a z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") rozhodl v trestní věci proti stěžovateli a dalšímu obviněnému J. B. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku tak, že podle § 305 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád (dále jen "trestní řád") bude proti stěžovateli a dalšímu obviněnému dále konáno řízení jako proti uprchlým.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v jeho případě nejsou splněny podmínky pro rozhodnutí o konání řízení jako proti uprchlému, resp. byla splněna pouze jedna podmínka, a to, že na něj byla podána obžaloba. Podle stěžovatele krajský soud nevydal do 1. 1. 2013 žádné usnesení a ani nezkoumal, zda se stěžovatel pobytem v cizině trestnímu řízení skutečně vyhýbá. Stěžovatel dále uvádí, že ačkoli respektuje závěry Ústavního soudu vyjádřené v jeho usnesení sp. zn. II. ÚS 443/05 ze dne 8. 2. 2007, kterým byla odmítnuta jeho předchozí ústavní stížnost, poukazuje na skutečnost (obdobně jako v předchozí ústavní stížnosti), že přejímá poštu na adrese, na níž se zdržuje, se soudem komunikuje a soud jej k hlavnímu líčení předvolal, aby posléze toto předvolání zrušil. Tvrdí, že krajský soud se ani nepokusil zjistit, zda se stěžovatel hodlá trestnímu řízení vyhýbat i nadále a tuto skutečnost dovodil z jeho námitek, které vznesl v ústavní stížnosti staré osm let. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud měl rozhodnout podle § 368 trestního řádu o použití amnestie prezidenta republiky a trestní stíhání zastavit, neboť v daném případě byly splněny podmínky užití amnestie.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, že obdobné námitky jako v nyní posuzovaném návrhu uplatnil stěžovatel již ve svých předchozích ústavních stížnostech, o kterých Ústavní soud rozhodl v usneseních sp. zn. II. ÚS 443/05 ze dne 8. 2. 2007 a II. ÚS 867/08 ze dne 24. 4. 2008 (obě dostupná na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by došlo ke změně podmínek na straně stěžovatele týkajících se jeho pobytu v zahraničí (stěžovatel ani žádnou takovou změnu netvrdí, stále pobývá v zahraničí a z ústavní stížnosti nevyplývá, že by se tento stav měl změnit), Ústavní soud odkazuje na uvedená usnesení. Situaci stěžovatele v nich Ústavní soud posoudil jako výsledek jeho volby a jednání, jehož důsledkem je i skutečnost, že je proti němu vedeno trestní řízení, v němž nemůže vykonávat svou obhajobu osobně alespoň do doby, dokud bude pobývat v zahraničí. S ohledem na uvedené Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od svého závěru o tom, že aplikace ustanovení § 302 an. trestního řádu o řízení proti uprchlému na případ stěžovatele je ústavně konformní.

Ve svých výše uvedených usneseních Ústavní soud také stěžovatele vyrozuměl o tom, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, a jako takový neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti i ústavnosti.

Ingerence Ústavního soudu do činnosti orgánů činných v trestním řízení v principu připadá v úvahu až poté, co bude vydáno (pro stěžovatele negativní) meritorní rozhodnutí ve věci; zpravidla jen takové je totiž způsobilé porušit jeho ústavně zaručená základní práva a svobody. Výjimku pak tvoří ty případy, kdy s takovým rozhodnutím byl spojen konkrétní zásah do základních práv a svobod, který by bylo nemožné odčinit jinak (např. vzetí do vazby, zatčení, zadržení podle § 75 trestního řádu), kde by ústavní stížnost - po vyčerpání dostupných procesních prostředků ze strany stěžovatele - mohla přicházet v úvahu. O další (mimořádnou) situaci, kdy je Ústavní soud oprávněn zasáhnout, jde tehdy, kdy je v příslušném rozhodování orgánů činných v trestním řízení obsažen prvek zjevné libovůle.

O takové případy se však v dané věci nejedná. Krajský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení dostatečně srozumitelně a logicky objasnil důvody, které jej vedly k rozhodnutí o tom, že u stěžovatele trvají důvody pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 trestního řádu. K těmto důvodům krajský soud mimo jiné uvedl, že na základě zprávy policie ze dne 31. 1. 2013, obsahu podání stěžovatele (naposledy ze dne 23. 5. 2013) a jeho vyjadřování, kdy je zřejmé, že trvá stav, kdy se zdržuje v Izraeli a odmítá příjezd do České republiky a svoji osobní účast na řízení. Krajský soud neshledal žádné okolnosti, které by měnily závěr, že se stěžovatel pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelem, že se krajský soud nepokusil zjistit, zda se stěžovatel hodlá vyhýbat trestnímu řízení.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá své výhrady vůči použití amnestie prezidenta republiky na jeho případ, Ústavní soud konstatuje, že v petitu ústavní stížnosti se domáhá zrušení pouze v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze, které se rozhodnutí prezidenta o amnestii nijak netýká.

Závěrem Ústavní soud opětovně konstatuje, že stěžovatel má stále možnost domáhat se svých práv buďto prostřednictvím svého zmocněného obhájce, přičemž ani v nyní posuzované ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí, že by úkony tohoto obhájce byly ze strany orgánů veřejné žaloby ignorovány. Stěžovateli zůstává zároveň zachována možnost dostavit se k policejnímu orgánu a vykonávat svoji obhajobu osobně, a to se všemi důsledky plynoucími z takové situace.

Z důvodu, že porušení namítaných základních práv stěžovatele nebylo Ústavním soudem shledáno, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření jako návrh akcesorický sdílí právní osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. října 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.