IV. ÚS 2342/13
IV.ÚS 2342/13 ze dne 28. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. Radovana Dospěla, právně zastoupeného JUDr. Alexandrem Nettem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Hlavní 40, směřující proti příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem v Olomouci dne 31. května 2013, č.j. 0 Nt 3054/2013-9, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 12 odstavci 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor nařídil soudce Okresního soudu v Olomouci prohlídku nebytových kancelářských prostor advokátní kanceláře stěžovatele.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že napadený příkaz nedostatečně odůvodňuje, proč se jednalo o neodkladný a neopakovatelný úkon; proč bylo třeba provést prohlídku v jiných prostorách stěžovatele; nevymezuje trestnou činnost, pro kterou je prohlídka nařízena; příkaz je v rozporu s proporcionalitou, neboť účelu mohlo být dosaženo i mírnějšími prostředky; a příkaz nevykazuje znaky náležitého soudního zkoumání. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 3/09; sp. zn. III. ÚS 287/96; sp. zn. II. ÚS 362/06; sp. zn. I. ÚS 536/06; sp. zn. I. ÚS 1933/10; sp. zn. II. ÚS 1940/10; sp. zn. II. ÚS 3073/10; sp. zn. I. ÚS 3369/10; a sp. zn. IV. ÚS 3370/10) pak stěžovatel uvedená pochybení rozvedl. Neodkladnost a neopakovatelnost byla dle něj formulována velice obecně, bez řádné individualizace na konkrétní případ; vágní je odůvodnění, proč měla být prohlídka provedena v prostorách stěžovatele, je založeno pouze na neodůvodněné domněnce, že v uvedených prostorách jsou doklady nezbytné pro další šetření; jeho trestná činnost nebyla v příkazu vymezena než konstatováním, že měl být, společně s manželkou, zapojen do organizované skupiny, aniž by bylo z příkazu patrné jak a čím se měl na její činnosti podílet; nebyla uvedena skutková podstata trestného činu, jehož se měl dopustit; nebylo ani dostatečně odůvodněno, proč nedošlo k aplikaci jiného nástroje, pro opatření věci, například postupem dle §§ 8, 78 a 79 trestního řádu, jimiž by došlo k naplnění shodného cíle; k vydání příkazu nevedla rozhodovací činnost soudce, ale pouze opis návrhu státního zástupce.

Závěrem stěžovatel uvedl, že ač proti němu nebylo zahájeno trestní řízení, je jeho zákonný postup policejními orgány neodůvodněně kriminalizován, aniž by mu příslušel jakýkoliv procesní nástroj k obraně.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 0 Nt 3054/2013, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Jak je patrné z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor č.j. UOOZ-872/TŽ-2012-292500, byl před jejím provedením proveden výslech stěžovatele. S ohledem na fakt, že se jedná o advokáta, byl tomuto výslechu přítomen i zástupce České advokátní komory. Při výslechu stěžovatel uvedl, že má skutečně v kanceláři některé dokumenty týkající se zájmových společností, a tyto materiály dobrovolně vydal. Dále uvedl, že ostatní materiály se netýkají šetřené věci; stěžovatel je však ochoten je sám prohlédnout, a v případě vztahu k věci je vydat po náhledu zástupce Česká advokátní komory. S ohledem na uvedené nedošlo k realizaci napadeného příkazu a prohlídka nebyla provedena.

Stěžovatel v ústavní stížnosti projevil nespokojenost s rozhodnutím soudu, jemuž vytýká nedostatečnost soudní činnosti či aktivity. Úkolem soudu, při rozhodování o procesních návrzích stran je posouzení, zda postup je navržen oprávněně a zda existují důvody případně alternativy. Pokud se v projednávaném případě soudce rozhodl prohlídku nařídit, nelze takové rozhodnutí považovat za nedostatek rozhodovací činnosti soudce jen proto, že pro odůvodnění převzal argumentaci z návrhu státního zástupce. S tím souvisí i tvrzení stěžovatele o možnosti uplatnění jiného procesního nástroje, než je nařízení domovní prohlídky. Návrh na vydání věci učiní navrhovatel, je-li mu známo, kdo by mohl být držitelem věci potřebné pro trestní řízení, návrh na domovní prohlídku (prohlídku jiných prostor) tehdy, má-li povědomí, kde se věc může nacházet. V případě splnění obou poznatků je věcí navrhovatele, jaký návrh učiní. V projednávaném případě pak ani k realizaci zvoleného nástroje, dle stěžovatele tvrdšího, nedošlo, neboť věc vydal dobrovolně. Nadto lze konstatovat, že příkaz k provedení domovní prohlídky je třeba vnímat především jako nástroj kontroly nad prací policie a státního zastupitelství v případech, kdy tato zasahuje do základních práv a svobod právních subjektů (sp. zn. I. ÚS 515/12 viz N 106/65 SbNU 451 http://nalus.usoud.cz).

Pokud jde o zapojení stěžovatele do stíhané trestné činnosti, není jeho účast něčím, co by ovlivňovalo, zda u něj může či nemůže být domovní prohlídka provedena. Existuje-li předpoklad, že v jiných prostorách jsou věci důležité pro trestní řízení, může být nařízena prohlídka, aniž by taková osoba měla k trestnímu řízení přímý vztah (viz § 82 trestního řádu). Tvrzení nebezpečí ztráty či likvidace reálně existujících dokladů držených stěžovatelem v jeho advokátní kanceláři považuje Ústavní soud za dané situace za dostatečné odůvodnění pro posouzení úkonu jako neodkladného a neopakovatelného (viz například sp. zn. II. ÚS 474/07 či sp. zn. II. ÚS 789/06).

V projednávaném případě stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem okresního soudu v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jeho námitky jsou založeny výhradně na nesouhlasu s vydáním příkazu, a to i přesto, že soud se věcí řádně zabýval a dospěl k jednoznačnému závěru o důvodnosti nařízení prohlídky. Postupoval přitom v souladu s procesními předpisy a své rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecného soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2014

Vladimír Sládeček v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.