IV. ÚS 2341/12
IV.ÚS 2341/12 ze dne 23. 7. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně zpravodajky Michaely Židlické v právní věci stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Bc. Blankou Tůmovou, advokátkou se sídlem Telečská 7, Jihlava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 4/2012-38 ze dne 20. 4. 2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 6. 2012 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 4/2012-38 ze dne 20. 4. 2012, jímž tento rozhodl v řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 3 Na 137/2011-17 ze dne 3. 11. 2011, o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti tak, že se stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznává (výrok I.) a že se návrh stěžovatele na ustanovení právního zástupce zamítá (výrok II.). Nejvyšší správní soud dále stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů od doručení tohoto rozhodnutí zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000,- Kč (výrok III.) a aby v téže lhůtě předložil plnou moc udělenou advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti, případně aby prokázal, že má sám vysokoškolské právnické vzdělání nezbytné pro výkon advokacie (výrok IV.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu postupem Nejvyššího správního soudu byla odňata možnost jednat před soudem, čímž bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýkal, že dostatečně neodůvodnil, proč požadoval vyplnit zaslaný tiskopis, přestože stěžovatel již dříve prokázal nedostatek finančních prostředků svým čestným prohlášením, a dále že stanovené desetidenní soudcovské lhůty byly nepřiměřené a neodpovídaly jeho majetkové situaci. Dle názoru stěžovatele Nejvyšší správní soud toliko formalisticky rozporoval formulace obsažené v čestném prohlášení, aniž by přihlédl k jeho skutečnému obsahu, z nějž bylo zjevné, že stěžovatel měl jediný příjem, a to dávky v hmotné nouzi a nevlastnil žádný majetek. Navazujícím rozhodnutím o neustanovení právního zástupce pak bylo porušeno i právo stěžovatele na právní pomoc. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, jak výše uvedeno.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k meritornímu přezkumu napadeného rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.

Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovateli právo na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel dle názoru soudu dostatečně nedoložil, že jeho majetkové poměry takový postup opodstatňovaly. Stěžovatel s tímto názorem polemizoval a postup Nejvyššího správního soudu označoval za šikanózní; jeho námitkám však nemohl Ústavní soud přisvědčit. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že Nejvyšší správní soud netrval formalisticky na vyplnění formuláře označeného jako "Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech", nýbrž pečlivě zkoumal obsah podání učiněných stěžovatelem, přičemž shledal, že údaje v nich obsažené jsou dílem neprokázané a dílem neurčité, kteréžto závěry v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl. Za těchto okolností Ústavnímu soudu nepříslušelo, při zohlednění limitů jeho rozhodování, plynoucích z jeho postavení jako orgánu ochrany ústavnosti, úvahy Nejvyššího správního soudu jakkoliv přehodnocovat. Důvodem k zásahu Ústavního soudu by mohl být toliko extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich odvozenými právními závěry, který však v projednávané věci zjištěn nebyl. Jelikož nebyly u stěžovatele shledány podmínky pro osvobození od soudních poplatků, nebylo mu možno ani ustanovit právního zástupce (srov. dikci ustanovení § 35 odst. 8 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů), tedy ani v tomto ohledu k porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedošlo.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených práv, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. července 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.