IV. ÚS 2314/12
IV.ÚS 2314/12 ze dne 16. 8. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky B. G., zastoupené Mgr. Magdou Babákovou Kolečkovou, advokátkou, se sídlem Šumavská 15, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. února 2011 sp. zn. 17 C 135/2009, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2012 sp. zn. 13 Co 194/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňujícím i další formální podmínky, po výzvě ze dne 28. června 2012 [ustanovení § 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 6 zákona o Ústavním soudu], byla dne 20. června 2012 Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

2. Stěžovatelka spatřovala v nepovolení obnovy řízení soudem porušení svých základních práv, in concreto práva na spravedlivý proces zakotvený v čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), dle kterého má každý právo předložit svoji věc nezávislému soudu za podmínek, které nezvýhodňují zásadním způsobem jednu stranu procesu proti druhé. Dále bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

3. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 17 C 135/2009 je zřejmé, že dne 9. července 2009 bylo zahájeno řízení na zvýšení výživného zletilého dítěte, a to ze 100 Kč měsíčně na 1 500 Kč měsíčně, a to zpětně. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka o soudním jednání nedověděla, nemohla se dostavit, soud rozhodl rozsudkem pro zmeškání. Stěžovatelka zjistila až od exekutora po nařízení exekuce, že byl vydán rozsudek pro zmeškání a že má od 11. září 2007 hradit výživné 1 500 Kč měsíčně na svého zletilého syna a do 3 dnů od právní moci rozsudku uhradit dlužné výživné 45 000 Kč.

4. Stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení, která byla zamítnuta usnesením ze dne 28 února 2011 (17 C 135/2009). Soud shledal, že stěžovatelce bylo řádně doručováno i přesto, že měla uvedenu úřední adresu na Magistrátu města Brna, Husova 5 a o žádné soudní zásilce se nedověděla. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně, který usnesením ze dne 29. března 2012 (13 Co 194/2011-89) rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovila přesvědčení, že soud prvního stupně postupoval v její věci povrchně a mechanicky. Pokud by skutečně řádně zjišťoval její adresu, měl možnost ji získat z jiných sporů probíhajících u téhož soudu a nemusel by se opakovaně dopouštět chyb při doručování. Zpochybnila naplnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a poukázala na svoje tíživé sociální poměry (uchazečka o zaměstnání, samoživitelka s nezl. dítětem). Dle jejího tvrzení napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právem na spravedlivý proces a jsou nepřezkoumatelná pro absenci řádného odůvodnění. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

7. Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka (viz nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235).

8. Se zřetelem k uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy jednoduchého práva a v konečném důsledku i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky na soudní ochranu.

9. Obnova řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. je mimořádným opravným prostředkem, jenž představuje průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno.

10. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly.

11. V kontextu výše vyložených zásad ústavněprávního přezkumu je v prvé řadě významné, že obecné soudy žalobu stěžovatelky řádně projednaly, jimi vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna (§ 157 odst. 2, §169 o. s. ř.) a uplatněné právní názory (hodnocení podmínek obnovy řízení) korespondují standardní judikatorní praxi, jakož i názorům doktríny; proto nemohou představovat ani ústavněprávně relevantní exces či libovůli, a již tím stěžovatelkou vznesená námitka nedostatku spravedlivého procesu (ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. l Listiny) neobstojí [k tomu srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41) http://nalus.usoud.cz].

12. Obecné soudy dospěly k závěru, že žaloba na obnovu řízení není důvodná, neboť stěžovatelka uvedla taková tvrzení a důkazy, které mohla tvrdit a navrhovat už v původním řízení před vydáním rozsudku pro zmeškání ze dne 1. února 2010. Argumentace, že stěžovatelce nebylo v předchozím řízení řádně doručováno na adresu, kde se v té době zdržovala, ale na adresu Husova 5, obecné soudy považují za nedůvodnou a pro vlastní řízení o obnově nerozhodnou. Analogická argumentace platí i pro řízení o ústavní stížnosti, ve kterém mohou být předmětem přezkumu z hlediska ústavnosti pouze napadená rozhodnutí o zamítnutí žaloby o obnovu řízení, nikoli však rozhodnutí a řízení, které jim předcházelo.

13. Přes shora uvedené závěry Ústavní soud konstatuje, že pravidla účinná pro od 1. července 2009 v ustanovení § 46b písm. a) o. s. ř. stanoví jako první doručnou adresu u fyzické osoby adresu uvedenou v registru obyvatel. Úprava doručování je postavena na zásadě občanskoprávního řízení - "vigilantibus iura skripta sunt" (nechť si každý střeží svá práva"), kdy již není rozhodné, zda se adresát na dané adrese zdržuje či nikoliv. (srovnej např. sp. zn. III. ÚS 326/97 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9, str. 455 vydání 1., usn. č. 18, Praha 1997 - III. díl, a další).

14. Bylo věcí stěžovatelky, aby v evidenci obyvatelstva uvedla adresu, na kterou jí mají být doručovány písemnosti ve smyslu ustanovení § 10 zákona č. 133/2000 Sb. Nebyla-li taková adresa v informačním systému evidence obyvatelstva uvedena, nezbylo soudu než postupovat opět dle procesních předpisů, které mu v takovém případě v konečné fázi ukládaly vyvěšení písemnosti na úřední desce.

15. Stěžovatelka ostatně Ústavnímu soudu předestírá znovu argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy, jež se odbývá výhradně v mezích podústavního práva, a nepřípustně očekává, že jejich rozhodnutí Ústavní soud podrobí - a to právě z těchto hledisek - dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu. Takové postavení však Ústavnímu soudu vzhledem k soudům obecným nepřísluší, nehledě na to, že kritérium podústavní "správnosti" referenčním hlediskem přezkumu ústavněprávního není. Posuzovaná ústavní stížnost tedy představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů, a v ní obsažená argumentace - navzdory výslovně dovolávanému čl. 36 odst. 1 Listiny - do zde jedině významné roviny ústavněprávní ve skutečnosti nesměřuje.

16. Ústavní soud pro úplnost dodává, že právní základ předcházející projednávané věci je rozhodnutí obecného soudu co do stanovení konkrétně určené vyživovací povinnosti ke zletilému dítěti. Vzhledem ke stěžovatelce a ochraně jejích práv, Ústavní soud připomíná ustanovení § 163 o. s. ř. (clausula rebus sic stantibus); podle tohoto ustanovení má samozřejmě stěžovatelka sama právo kdykoli podat návrh na zahájení nového řízení o úpravě výživného zletilého dítěte, změní-li se poměry. Může tak kdykoli svým návrhem zahájit nalézací řízení, v němž má k dispozici celou plejádu procesních prostředků na ochranu svých práv; nalézací soud pak bude moci zhodnotit aktuální situaci, na rozdíl od Ústavního soudu, který se na základě ústavní stížnosti zabývá soudním rozhodnutím vydaným v určitém okamžiku v čase minulém, ex post, bez možnosti přihlédnout k následnému vývoji situace, nadto se může zabývat pouze okolnostmi ústavněprávní relevance.

17. Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti nedospěl k závěru, že by obecné soudy v jejich rozhodnutích porušily ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 36 odst. 1 Listiny nebo právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů a v její přítomnosti, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny.

18. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce v řízení před Ústavním soudem nepodařilo prokázat zásah a porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. srpna 2012

Miloslav Výborný v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.