IV. ÚS 2303/12
IV.ÚS 2303/12 ze dne 2. 9. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti společnosti P+K, s. r. o., se sídlem v Dubé, Masarykovo náměstí 43, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v České Lípě, Pátova 394, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 5199/2009-432 ze dne 28. 3. 2012 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 30 Co 396/2007-368 ze dne 15. 9. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, žalobou podanou u Okresního soudu v České Lípě se vedlejší účastník (Pozemkový fond České republiky) domáhal, aby bylo stěžovatelce uloženo vyklidit 37 pozemků specifikovaných v žalobě, které byly stěžovatelce pronajaty nájemní smlouvou č. 102 N 93/39 ze dne 14. 4. 1993. Soud prvního stupně rozsudkem č. j. 10 C 89/2005-165 ze dne 20. 4. 2007 žalobě vyhověl s tím, že vedlejší účastník jakožto pronajímatel v souladu s ustanovením § 677 odst. 1., 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), nájemní smlouvu platně vypověděl a stěžovatelka užívá předmětné pozemky bez právního důvodu. K odvolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, jako soud odvolací po připuštění změny žaloby, kdy se vedlejší účastník na místo vyklizení předmětných pozemků domáhal, aby bylo stěžovatelce uloženo zdržet se užívání uvedených pozemků, rozsudkem č. j. 30 Co 396/2007-368 ze dne 15. 9. 2009 žalobě vyhověl, přičemž se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou a že výpověď pak byla učiněna v souladu s ustanovením § 677 odst. 1, 2 o. z. Stěžovatelkou podané dovolání Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 22 Cdo 5199/2009-432 ze dne 28. 3. 2012 zamítl.

3. Stěžovatelka napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že pokud vedlejší účastník v odvolacím řízení změnil žalobní návrh tak, že se namísto vyklizení pozemků domáhal zdržení se jejich užívání a jestliže současně změnil označení pozemků, pak vedlejší účastník uplatnil takto nový nárok, který v odvolacím řízení podle § 216 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), uplatnil nelze. Pokud odvolací soud změnu žaloby připustil a Nejvyšší soud toto jeho rozhodnutí označil jako správné, učinily tak obecné soudy v rozporu s uvedeným ustanovením občanského soudního řádu a v rozporu s ústavně zaručeným základním právem stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatelka proto v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II. 4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 10 C 89/2005.

5. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatelka v ústavní stížnosti v zásadě pouze opakuje argumentaci obsahově totožnou s onou, kterou uplatňovala již v řízení před odvolacím soudem a v podaném dovolání, s níž se již odvolací a dovolací soud ve svých rozhodnutích vypořádaly. Ze stěžovatelčiných námitek je zřejmé, že se stěžovatelka ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by nasvědčoval opodstatněnosti jejího právního názoru. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do role další opravné instance.

6. Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatelky, že pokud odvolací soud připustil a dovolací soud nezpochybnil změnu žalobního návrhu vedlejšího účastníka v odvolacím řízení tak, že se namísto vyklizení pozemků domáhal zdržení se jejich užívání stěžovatelkou, pak tak oba soudy učinily v rozporu s předmětným ustanovením občanského soudního řádu a porušily tak ústavně zaručené základní právo stěžovatelky na soudní ochranu.

7. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn posuzovat výklad jednoduchého práva s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení pouze tehdy, jestliže by aplikace jednoduchého práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95). Posláním Ústavního soudu však není, aby v rámci své rozhodovací činnosti namísto ochrany ústavnosti vykládal podzákonné právní předpisy.

8. Ústavní soud posoudil ústavnost napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska argumentů uváděných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, ale svévolnou interpretaci práva v posuzovaném případě neshledal. Ústavní soud poukazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, která se uvedenou námitkou stěžovatelky obsažně zabývala (č. l. 371, 434), a je toho názoru, že výklad podaný odvolacím a dovolacím soudem nepostrádá racionální základnu. Právní závěr, k němuž obecné soudy dospěly, přesvědčivě a řádně odůvodnily konstatováním, že nárok uplatněný změnou návrhu byl návrhem, který vycházel ze stejného skutkového základu jako nárok uplatněný původním žalobním návrhem a nešlo ani o jiné pozemky, ale o jejich upřesnění. Ústavní soud nemá důvodu se s právním závěrem obecných soudů neztotožnit, neboť tento má oporu i v dosavadní rozhodovací praxi Ústavního soudu. Jak již Ústavní soud ve svých rozhodnutích dovodil, z žádného ustanovení občanského soudního řádu nevyplývá, že by v odvolacím řízení byla změna návrhu vyloučena (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 114/97 ze dne 28. 1. 1999, N 16/13 SbNU 115, nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1488/08 ze dne 15. 8. 2011, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V celém řízení přitom nebylo pochybnosti o tom, čeho se navrhovatel jako pronajímatel daných pozemků domáhá.

9. Výklad předmětného podústavního ustanovení občanského soudního řádu, podaný odvolacím a dovolacím soudem v napadených rozhodnutích, nepovažuje Ústavní soud s ohledem na výše uvedené za ústavně nesouladný či za projev interpretační libovůle. Proto po zhodnocení posuzované věci a v mezích shora uvedených limitů jeho přezkumné činnosti Ústavní soud neshledal v postupu a rozhodnutích odvolacího a dovolacího soudu porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu. Pokud obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

10. Při zvážení všech tvrzení stěžovatelky Ústavní soud s ohledem na shora uvedené neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2013

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.