IV. ÚS 2303/09
IV.ÚS 2303/09 ze dne 19. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. K., zastoupeného Mgr. Petrem Nesporým, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 22 Co 1340/2009-88 ze dne 16. června 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedeného výroku rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu v Českém Krumlově sp. zn. 7 C 209/2008 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "soud") usnesením č. j. 22 Co 1340 1340/2009-88 ze dne 16. června 2009 na základě zpětvzetí žaloby učiněného stěžovatelem zrušil rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 7 C 209/2008-10 ze dne 29. srpna 2008 a zastavil řízení a (touto ústavní stížností napadeným výrokem) uložil stěžovateli zaplatit žalovanému F. H. (dále jen "žalovaný") na náhradě nákladů řízení částku 56.168,- Kč (dále jen "napadený výrok"). Rozhodl tak poté, co žalovaný nejprve podepsal stěžovateli listinu obsahující jeho souhlas se zpětvzetím žaloby a vzdáním se práva na náhradu nákladů řízení a posléze na dotaz soudu, zda skutečně souhlasí se zpětvzetím žaloby a vzdává se práva na náhradu nákladů řízení, zaslal soudu přípis, jímž souhlas se zpětvzetím žaloby potvrdil, avšak nepotvrdil vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, které naopak uplatnil.

Stěžovatel s přiznáním práva na náhradu nákladů řízení žalovanému nesouhlasí a postup soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení a napadený výrok považuje za zcela nesprávné a protiústavní. Stěžovatel vytýká soudu, že nedal stěžovateli na vědomí, že žalovaný popírá svůj úkon, kterým se vzdal práva na náhradu řízení. Žalovaný navíc podle stěžovatele neučinil žádný procesní úkon, jímž by ve smyslu ust. § 41a odst. 4 občanského soudního řádu učiněné vzdání se práva na náhradu nákladů řízení včas odvolal. K těmto skutečnostem podle stěžovatele soud nepřihlédl. Napadený výrok pak má být projevem extrémního výkladu právního předpisu a interpretace, v níž je obsažen prvek svévole.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností těchto soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek libovůle, nebo jejichž důsledkem by byl extrémní rozpor s principy spravedlnosti. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné.

Ústavní soud žádné z možných pochybení majících ústavněprávní význam v projednávané věci neshledal a napadený výrok považuje za ústavně konformní a za projev nezávislého soudního rozhodování. Soud své rozhodnutí řádným a zcela přezkoumatelným způsobem odůvodnil, přičemž Ústavní soud v jeho postupu nespatřuje prvky libovůle, extrémní rozpor s principy spravedlnosti, ani žádnou jinou okolnost mající za následek porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces nebo jiného jeho ústavně zaručeného práva či svobody.

Podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci nastal takový případ, a Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2010

Miloslav Výborný v.r. předseda IV. senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.