IV. ÚS 2302/12
IV.ÚS 2302/12 ze dne 1. 11. 2012


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce zpravodaje Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti V. N., zastoupené JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou, AK se sídlem Jiřího z Poděbrad 9, 779 00 Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. 6. 2009 č. j. 50 Nc 5866/2009-9, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2010 č. j. 50 Nc 5866/2009-93, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2011 č. j. 40 Co 1042/2010-216, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2011 č. j. 50 Nc 5866/2009-268, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2011 č. j. 40 Co 689/2011-279 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2012 č. j. 20 Cdo 667/2012-335 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Podanou ústavní stížností, k výzvě Ústavního soudu řádně doplněnou, se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhala zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v exekučním řízení.

Po rekapitulaci průběhu a dosavadních výsledků exekučního řízení, vedeného na návrh oprávněného Magistrátu města Olomouce k uspokojení pohledávky ve výši 1 230 Kč za poplatky za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů na území města Olomouce, stěžovatelka vytkla Okresnímu soudu v Olomouci, že nevyhověl jejímu návrhu na zastavení exekuce, a poukázala na to, že exekuce byla nařízena v době, kdy již dlužné částky na poplatky zaplatila. Stěžovatelka rovněž nesouhlasila s tím, že nebyla osvobozena od soudních poplatků a že jí nebyl pro účely dovolacího řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. V závěru ústavní stížnosti připojila argumenty k hrazení místního poplatku a způsobu jeho vymáhání Magistrátem města Olomouce.

II. Ze spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 50 Nc 5866/2009, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelčiných tvrzení, vyplynulo, že Okresní soud v Olomouci povolil k návrhu oprávněného exekuci proti povinné stěžovatelce k uspokojení pohledávky ve výši 1 230 Kč a pro náklady exekuce a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc. Usnesení okresního soudu ze dne 10. 6. 2009 č. j. 50 Nc 5866/2009-9 bylo stěžovatelce doručeno dne 11. 8. 2009. V odvolacím řízení Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí o nařízení exekuce potvrdil (č. l. 82, pozn. ÚS: toto rozhodnutí není předmětem ústavní stížnosti). Stěžovatelka podala návrh na zastavení exekuce, který Okresní soud v Olomouci zamítl (usnesením ze dne 28. 5. 2010 č. j. 50 Nc 5866/2009-93), toto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci potvrdil; usnesení krajského soudu ze dne 28. 1. 2011 č. j. 40 Co 1042/2010-216 bylo doručeno tehdejšímu právnímu zástupci stěžovatelky dne 30. 3. 2011. Stěžovatelka napadla usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci dovoláním, a protože již nebyla při tomto úkonu zastoupena advokátem, požádala soud o jeho ustanovení a o osvobození od soudních poplatků. Okresní soud v Olomouci stěžovatelce osvobození od soudních poplatků nepřiznal a její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl (usnesení ze dne 26. 7. 2011 č. j. 50 Nc 5866/2009-268), k odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Usnesení krajského soudu ze dne 30. 8. 2011 č. j. 40 Co 689/2011-279 bylo stěžovatelce doručeno dne 3. 10. 2011. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka ani po výzvě soudu ve lhůtě jím stanovené nedostatek povinného právního zastoupení neodstranila a dovolání řádně nedoplnila, Nejvyšší soud dovolací řízení zastavil usnesením ze dne 2. 4. 2012 č. j. 20 Cdo 667/2012-335, které stěžovatelce doručil dne 19. 4. 2012.
III. Dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy ověřuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda je ústavní stížnost přípustná. V projednávané věci ověřil, že formálně bezvadnou ústavní stížnost předložila oprávněná a řádně zastoupená stěžovatelka a že jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Při zkoumání, zda byla ústavní stížnost podána ve lhůtě stanovené zákonem, Ústavní soud zjistil, že kladnou odpověď lze vztáhnout pouze ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.

Z těchto ustanovení vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku odvolacího soudu je možné odvíjet od doručení rozhodnutí, jímž by Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, pouze za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu. Případem, kdy je přípustnost dovolání závislá na uvážení dovolacího soudu, je dovolání podané podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy dovolání, které směřuje proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Typicky je to tehdy, kdy účastník řízení předestře dovolacímu soudu otázku (argumentaci), kterou považuje za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu a Nejvyšší soud tuto otázku co do její kvality posoudí opačně; tehdy vyslovená nepřípustnost dovolání závisí na uvážení Nejvyššího soudu upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního.

O takový případ se však v projednávané věci nejednalo, neboť dovolací řízení bylo zastaveno. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížností proti rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím soudu prvního stupně se tedy uplatnit nemohlo.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li návrh podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.

Ústavní soud zjistil, že usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2011 č. j. 40 Co 1042/2010-216, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2010 č. j. 50 Nc 5866/2009-93, jimiž byl zamítnut návrh na zastavení exekuce, bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatelky dne 30. 3. 2011. Ústavní stížnost proti němu směřující byla podaná k poštovní přepravě až dne 17. 6. 2012, což za okolností daného případu nemohlo vést k jinému závěru, než že šlo o návrh podaný opožděně.

Stejný závěr stihl i návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. 8. 2011 č. j. 40 Co 689/2011-279, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2011 č. j. 50 Nc 5866/2009-268, jímž byl zamítnut návrh na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů. Ústavní stížnost podaná dne 17. 6. 2012 proti usnesení odvolacího soudu, jež bylo stěžovatelce doručeno již dne 3. 10. 2011 byla podána po lhůtě stanovené zákonem. Lze jen dodat, že proti tomuto usnesení odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné (ostatně nebylo ani podáno), takže úvaha o zachování lhůty k podání ústavní stížnosti odvíjená od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo rozhodováno o dovolání podaném proti jinému rozhodnutí odvolacího soudu, nebyla na místě.

Za opožděný bylo třeba označit i návrh na zrušení usnesení okresního soudu ze dne 10. 6. 2009 č. j. 50 Nc 5866/2009-9 o nařízení exekuce, které bylo stěžovatelce doručeno dne 11. 8. 2009.

IV.

Včas podaným návrhem stěžovatelka napadla pouze usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Článek 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelka namítla, zaručuje každému domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto právo je realizováno tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Aby mohl obecný soud o návrhu jednat, musí návrh splňovat požadavky stanovené zákonem. V případě podání mimořádného opravného prostředku - dovolání - zakotvuje ustanovení § 241 o. s. ř. povinné zastoupení dovolatele, který, nemá-li sám právnické vzdělání, musí být při podání dovolání zastoupen osobou podle zákona povolanou poskytovat právní pomoc. Povinné zastoupení je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, bez jejíhož splnění nelze dovolání meritorně projednat, a proto neodstraní-li účastník na výzvu soudu nedostatek v povinném zastoupení, soud řízení zastaví.

Dovolací soud, jenž jako orgán veřejné (státní) moci je povinen ctít ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavní i čl. 2 odst. 2 Listiny, je vázán kogentními ustanoveními občanského soudního řádu. Způsob, jakým Nejvyšší soud posoudil naplnění podmínek pro vedení dovolacího řízení, jakož i právní závěry z něho vyvozené, Ústavní soud v projednávané věci respektoval; je očividné, že Nejvyšší soud nemohl ve stěžovatelčině věci postupovat jinak (srov. též ustanovení § 104 odst. 2 věta třetí ve spojení s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť jiný jeho postup by byl protiústavní. Ústavní soud nemůže a ani nesmí zákonu plně vyhovující rozhodnutí Nejvyššího soudu jakkoliv korigovat, neboť jeho zrušením by se sám dopustil protiústavnosti. K uvedenému lze této připomenout, že odepřením spravedlnosti není postup, jímž soud, který je podle zákona povinen za všech okolností zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení, dojde k závěru, že tomu tak není (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 6/94 ze dne 15. 4. 1994,U 10/2 SbNU 217).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, dílem podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. Učinil tak jediným, a to senátem přijatým rozhodnutím.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2012

Vlasta Formánková, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.