IV. ÚS 23/10
IV.ÚS 23/10 ze dne 23. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Jana Musila o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Úvoz 39, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2009 č. j. 8 Afs 65/2009-114 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009 č. j. 30 Ca 144/2006-88, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem ze dne 23. 10. 2009 č. j. 8 Afs 65/2009-114 Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2009 č. j. 30 Ca 144/2006-88, jímž byl odmítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 30 Ca 144/2006 s tím, že podle § 46 odst.1 písm.d) ve spojení s § 114 odst.1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), jde o návrh nepřípustný.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvádí průběh řízení, jehož povolení obnovy se podaným návrhem domáhal. Předmětné řízení bylo pravomocně ukončeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007 č. j. 30 Ca 144/2006-45, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 10. 1. 2003 č. j. FŘ-110/163a/02-0107, kterým bylo změněno k odvolání stěžovatele rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 4. 7. 2001 č. j. 49770/01/283912/3222 -dodatečný platební výměr č. 1010000134 ve prospěch stěžovatele tak, že dodatečně vyměřená daň z příjmu fyzických osob za daňové období roku 1994 ve výši 873.500,- Kč byla snížena na částku 532.500,- Kč.

4. Dodatečnému platebnímu výměru předcházela daňová kontrola zahájená Finančním úřadem v Blansku dne 5. 5. 1998 na účetnictví roků 1994, 1995, 1996 a 1997. Na základě stěžovatelem podaných odvolání k Finančnímu ředitelství v Brně byly vydané platební výměry za roky 1994, 1995 a 1996 zrušeny pro nezákonný postup Finančního úřadu v Blansku při způsobu stanovení daně. Následně Finanční úřad v Blansku vydal výzvy adresované stěžovateli k podání dodatečných daňových přiznání za roky 1994, 1995 a 1996, jímž byl stěžovatel nucen vyhovět. Na základě stěžovatelem podaných zcela identických daňových přiznání za uvedené roky 1994, 1995 a 1996 Finanční úřad v Blansku vydal nové dodatečné platební výměry za daňová období roků 1994, 1995 a 1996, aniž provedl jakékoliv řízení. Ke stěžovatelem podanému odvolání snížilo Finanční ředitelství v Brně jako odvolací orgán svým rozhodnutím ze dne 10. 1. 2003 č. j. FŘ-110/163a/02-0107 dodatečně vyměřenou daň z příjmu fyzických osob za daňové období roku 1994 z částky 873.500,- Kč na částku 532.500,- Kč, přičemž se postupem finančního úřadu při daňové kontrole nezabývalo. Správní žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí finančního ředitelství Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2005 č. j. 30 Ca 91/2003-103 jako nedůvodnou zamítl. Na základě podané kasační stížnosti bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2006 č. j. 8 Afs 125/2005-188 uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušeno. Krajský soud v Brně přidělil věci novou spisovou značku a stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 7. 2007 č. j. 30 Ca 144/2006-45. Toto rozhodnutí však nebylo právní zástupkyni stěžovatele řádně doručeno, neboť v obálce, ve které se mělo nacházet, bylo vloženo jiné rozhodnutí a stěžovatel se o rozhodnutí dověděl náhodně při jednání na finančním úřadě. Stěžovatel tak ztratil všechny lhůty pro opravné prostředky a předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Brně se stalo pravomocným. Stěžovatel v této souvislosti zdůrazňuje, že platební výměry za zbývající roky 1995 a 1996, které byly finančními orgány vydány na základě obdobných indicií, byly také v dalším řízení potvrzovány rozhodnutími Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu, následně však byly nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 705/06 a sp. zn. II. ÚS 703/06 zrušeny. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení argumentoval těmito nálezy Ústavního soudu a napadeným rozhodnutím správních soudů vytýkal, že se nezabývaly jeho podáním z hlediska jím navrhovaných důkazů. Pokud pak Krajský soud v Brně jeho návrh na povolení obnovy řízení odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, měl Nejvyšší správní soud, podle názoru stěžovatele, postupovat podle § 48 odst. 1 písm.a) s. ř. s. a věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ze strany obecných soudů došlo podle názoru stěžovatele též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť nebyl o jednání soudů vyrozuměn a nemohl se těchto jednání osobně účastnit. S ohledem na shora uvedená tvrzení stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů, kterými byl odmítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení, zrušil a zrušil i jim předcházející rozhodnutí finančních orgánů a Krajského soudu v Brně vztahující se k dodatečnému platebnímu výměru. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel rovněž návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu v Blansku ze dne 4. 7. 2001 č. j. 49770/01/283912/3222 - dodatečný platební výměr č. 1010000134.
II.

5. Jak Ústavní soud ustáleně zdůrazňuje ve svých rozhodnutích, jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde soudů rozhodujících ve správním soudnictví) je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

7. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelův nesouhlas se závěry obecných soudů, kterými rozhodly o nepřípustnosti obnovy řízení ve stěžovatelově daňové věci. K tomuto stěžovatelovu názoru je třeba především uvést, že podle ustanovení § 114 odst. 1 s. ř. s. je obnova řízení přípustná jen proti rozsudku vydanému v řízení o ochraně před zásahem správního orgánu a ve věcech politických stran a politických hnutí. Z tohoto ustanovení pak a contrario vyplývá, že obnova řízení není přípustná proti rozhodnutí vydanému v řízení o žalobě (opravném prostředku) proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž právě takové obnovy řízení se stěžovatel domáhal. V tomto ohledu je stěžovatelova argumentace spočívající ve výhradách k vlastnímu průběhu daňového řízení a poukazu na nálezy Ústavního soudu, kterými Ústavní soud vyhověl jeho dalším ústavním stížnostem, irelevantní.

8. Stěžovatel s uvědoměním si této skutečnosti dále namítá, že pokud byl návrh na povolení obnovy řízení krajským soudem odmítnut z důvodu nepřípustnosti, pak měl Nejvyšší správní soud postupovat podle § 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc předložit Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nebylo tak podle stěžovatele respektováno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. Ústavní soud s odkazem na dikci čl. 95 odst. 2 Ústavy připomíná, že obecný soud předloží věc Ústavnímu soudu, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Utvoření takového názoru je toliko věcí nezávislého soudu (čl. 81 Ústavy). Jak již Ústavní soud konstatoval mimo jiné v nálezu sp. zn. I. ÚS 30/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 26) a v nálezu sp. zn. II. ÚS 87/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, nález č. 66), nezakládá ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy subjektivní veřejné právo, nýbrž je jen jednou z institucionálních záruk ochrany ústavnosti a složkou právního státu. Nejvyšší správní soud je při svém rozhodování nezávislý a má možnost k závěru podle čl. 95 odst. 2 Ústavy nedospět. Ústavní soud v tomto jeho postupu protiústavnost neshledal.

9. Pokud jde o stěžovatelovu námitku nemožnosti se osobně účastnit při jednání obou soudů, pak Ústavní soud připomíná, že v případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je třeba vždy zkoumat, zda porušení procesních předpisů znamenalo zkrácení možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Teprve takové porušení objektivních procesních pravidel by mohlo být zásahem do subjektivního práva na spravedlivý proces, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu, například v nemožnosti provést konkrétní stěžovatelem zamýšlený procesní úkon, čímž by byl ve svém důsledku znevýhodněn oproti jinému účastníkovi řízení či zkrácen na svých hmotných právech (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 148/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 31, usnesení č. 19). Z tohoto pohledu je třeba posoudit i napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, kdy posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení jednoznačně vyplývalo ze zmíněného ustanovení § 114 odst. 1 s. ř. s.

10. Řízení o kasační stížnosti je řízením o mimořádném opravném prostředku, u něhož Listina negarantuje podmínky vyjádřené v čl. 38 odst. 2, tedy že jednání musí být veřejné a že musí být konáno v přítomnosti účastníka řízení. Tyto garance se vztahují pouze na řízení před soudem prvního stupně. Podle ustanovení § 109 odst. 1 s. ř. s. o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání, k projednání kasační stížnosti nařídí jednání pouze tehdy, považuje-li to za vhodné, nebo provádí-li dokazování. V dané věci dokazování Nejvyšším správním soudem prováděno nebylo a Nejvyšší správní soud důvody pro nařízení jednání sám neshledal. Ústavní soud ve shora uvedeném postupu obecných soudů zásah do stěžovatelova práva na spravedlivý proces neshledal.

11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů neshledal nic, co by svědčilo pro jeho zásah a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

12. K návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti v ústavní stížnosti uvedeného rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud konstatuje, že tento k ústavní stížnosti akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí při odmítnutí ústavní stížnosti její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2010

Michaela Židlická, v. r. předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.