IV. ÚS 2298/09
IV.ÚS 2298/09 ze dne 2. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. února 2010 o ústavní stížnosti L. A., zastoupeného Mgr. Jiřím Zemanem, advokátem, AK se sídlem Kotlářská 51a, 602 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 9. 7. 2008 čj. 11 Nc 1003/2008-4, rozsudkům Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 10. 1998 čj. 9 C 7/97-31 a ze dne 22. 11. 1996 čj. 7 C 310/95-27 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 1998 čj. 37 Co 37/97-47 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností ze dne 28. 8. 2009 doplněnou podáním ze dne 19. 10. 2009 se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 90 Ústavy domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, v řízení o zaplacení částky 77 003,- Kč a v exekučním řízení.

Stěžovatel vytkl okresnímu soudu, že o žalobě o zaplacení dlužného nájemného rozhodl, aniž by řádně zjistil, kde se stěžovatel zdržuje, a nezkoumal, zda byly dány důvody pro ustanovení opatrovníka pro řízení, neboť v průběhu řízení pobýval dlouhodobě pracovně v zahraničí či mimo místo svého trvalého bydliště a nemohl tak přebírat písemnosti soudu, účastnit se soudního jednání či podat opravný prostředek. Stěžovatel poukázal na to, že ke stejnému pochybení při doručování písemností soudu došlo i v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a oběma napadeným rozsudkům okresního soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci; z tohoto důvodu měl za to, že rozsudek ze dne 7. 10. 1998 čj. 9 C 7/97-31 nemohl být řádným titulem pro nařízení exekuce.

II.

Ze spisů Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou sp. zn. 7 C 310/95, sp. zn. 9 C 7/97 a sp. zn. 11 Nc 1003/2008, které si Ústavní soud vyžádal, vyplynula následující zjištění.

V řízení vedeném k žalobě Města Žďár nad Sázavou (sp. zn. 7 C 310/95) proti stěžovateli Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 22. 11. 1996 čj. 7 C 310/95-27 přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 10 v domě č. X v Ž. V odvolacím řízení navrhovatel svůj návrh upřesnil, a proto Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 6. 1998 čj. 37 Co 37/97-47 rozsudek soudu prvého stupně změnil, ve věci samé však rozhodl stejně, tj. žalobě vyhověl a k výpovědi z předmětného bytu přivolil. Podle doložky právní moci vyznačené na č.l. 47 nabyl rozsudek Krajského soudu v Brně právní moci dne 10. 9. 1998; ze záznamu na obálce (č.l. 50) je zřejmé, že stěžovateli bylo doručeno za použití fikce podle ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. v tehdy platném a účinném znění. Z úředních záznamů na č. l. 51 a 70 vyplynulo, že stěžovatel převzal rozsudek Krajského soudu v Brně osobně dne 1. 7. 1999. Podáním ze dne 19. 7. 1999 stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Brně dovoláním, které po výzvě k odstranění vad bylo posouzeno jako návrh na obnovu řízení (č. l. 145 verte).

V řízení vedeném k žalobě města Žďár nad Sázavou o zaplacení částky 77 003,- Kč s příslušenstvím (sp. zn. 9 C 7/97) Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou vydal dne 20. 8. 1996 platební rozkaz čj. 2 Ro 757/96-4, který stěžovateli řádně doručil na adresu ve Ž. Stěžovatel podal proti platebnímu rozkazu odpor, další písemnosti soudu doručované mu na tutéž adresu si však nevyzvedl, přestože podle šetření justiční stráže Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (č. l. 15) se na uvedené adrese, byť málo a převážně v pozdních večerních hodinách, zdržoval. Následně bylo zjištěno, že stěžovatel neměl na udané adrese schránku a používal P.O. BOX, podle sdělení pošty si však žádné dopisy nevyzvedával (č. l. 28 verte). Rozsudkem ze dne 7. 10. 1998 čj. 9 C 7/97-31 okresní soud zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobci částku ve výši 77 003,- Kč s vyčísleným poplatkem z prodlení a náklady řízení ve výši 3 164,- Kč. Podle vyznačené doložky (č. l. 31) nabyl rozsudek právní moci dne 8. 12. 1998, stěžovateli bylo doručeno za použití fikce.

K návrhu města Žďár nad Sázavou Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou nařídil exekuci na majetek povinného stěžovatele (sp. zn. 11 Nc 1003/2008) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 77 003,- Kč s příslušenstvím na základě vykonatelného rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 10. 1998 čj. 9 C 7/97-31; provedením exekuce soud pověřil soudního exekutora JUDr. Roberta Pazáka.
III.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, vždy zjišťuje, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy i to, zda ústavní stížnost byla podána včas a zda je přípustná. V projednávané věci shledal, že ústavní stížnost, ač podaná oprávněným a řádně zastoupeným navrhovatelem, projednatelná není z následujících důvodů:

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může fyzická nebo právnická osoba podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně ústavně zaručeného práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Je-li návrh, jímž je ústavní stížnost, podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, soudce zpravodaj návrh odmítne [§ 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

Uvedená lhůta je lhůtou procesní a současně lhůtou, jež nemůže být prominuta ani prodloužena. Ve stěžovatelově případě byl ve věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 310/95 takovým rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 1998 čj. 37 Co 37/97-47, který byl stěžovateli doručen (za použití fikce) v září 1998, reálně se s ním stěžovatel seznámil nejpozději dne 1. 7. 1999. Byla-li však ústavní stížnost podána až dne 31. 8. 2009 (svěřením zásilky k poštovní přepravě), je zřejmé, že zákonem stanovená lhůta, byť by i byla počítána ode dne 1. 7. 1999, zachována nebyla, a že takto podanou ústavní stížnost je třeba považovat za opožděnou. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani to, že stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu mimořádným opravným prostředkem, který byl po jeho upřesnění označen za návrh na obnovu řízení.

IV.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh usnesením odmítne mimo jiné také tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Návrh je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3).

Ústavní soud konstantně a zcela v souladu s citovanými ustanoveními zákona o Ústavním soudu vychází ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, která je považována za krajní prostředek ochrany práva nastupující v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do činnosti soudní moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů již možná není.

V posuzovaném případě stěžovatel napadl ústavní stížností rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 10. 1998 čj. 9 C 7/97-31, přestože proti takovému rozhodnutí mohl být podán opravný prostředek - odvolání, o čemž byl stěžovatel soudem prvého stupně řádně poučen. Z uvedeného je patrno, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolujících meritorní projednání ústavní stížnosti. Stejný závěr platí i pro usnesení o nařízení exekuce ze dne 9. 7. 2008 čj. 11 Nc 1003/2008-4.

Ústavní soud nepřihlédl ke stěžovatelovu tvrzení, že Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou pochybil, pokud řádně nezjistil jeho pobyt, doručoval mu na adresu ve Ž., resp. neustanovil mu opatrovníka pro řízení. Účastník řízení totiž nese od počátku odpovědnost za volbu adekvátních (nejen právních) prostředků k ochraně svých práv. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlí usilovat. Při posuzování věci pod tímto zorným úhlem nemohl Ústavní soud nepřihlédnout ke všemu, co v dané věci s pravidly řádného postupu při uplatnění stěžovatelových práv souviselo. Prvotně vzal v úvahu, že to byl především sám stěžovatel, který se nechoval tak, jak se v zájmu ochrany svých práv chovat měl. Stěžovatel věděl, že je účastníkem řízení o zaplacení dlužného nájemného, neboť proti platebnímu rozkazu podal odpor, přesto však o další průběh řízení nejevil zájem a nikterak neprokázal, že dal poště relevantní dispozice týkající se případné změny doručování (a přebírání) doporučených zásilek jemu určených do vlastních rukou. Následný nepříznivý důsledek si tak způsobil sám, jednak svým vlastním chováním a jednak v důsledku nedostatečné obezřetnosti. Procesní odpovědnost za řádné doručování soudních písemností nelze přičítat pouze obecným soudům, ale též účastníkům řízení samotným. Pokud stěžovatel neučinil nic, co by relevantním způsobem odvrátilo ukládání poštovních zásilek s možným dopadem fikce jejich doručení, nelze obecnému soudu přičítat ztrátu možnosti podat včas opravný prostředek proti soudnímu rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 2. února 2010

Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.