IV. ÚS 229/04
IV.ÚS 229/04 ze dne 15. 2. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


IV.ÚS 229/04

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

IV. ÚS 229/04

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném ze zastupujícího předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudce JUDr. Jiřího Muchy a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti X. S. N., zastoupeného Mgr. U. S., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2004, čj. 6 To 365/2004-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2004, se X. S. N. (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2004, čj. 6 To 365/2004-12. Současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti, aniž by tento svůj návrh blíže odůvodnil.

Usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Chomutov ze dne 19.11.2003, ČTS: ORCV-1533/KSV-OHK-MX-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších dvou obviněných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona.

Usnesením soudce Okresního soudu v Chomutově ze dne 21.11.2003, sp.zn. 21 Nt 285/2003, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu.

Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově usnesením ze dne 18.2.2004, čj. 1 Zt 817/2003-52, rozhodl ve smyslu § 71 odst. 3 trestního řádu, že stěžovatel se ponechává ve vazbě z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu s odůvodněním, že je stíhán pro závažnou trestnou činnost kvalifikovanou jako trestný čin podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona, tj. pro zvlášť nebezpečný úmyslný trestný čin, za který mu hrozí vysoký trest, takže trvá obava, že při ponechání na svobodě se bude skrývat nebo uprchne. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 5.3.2004, čj. 21 Nt 130/2004-4, podle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta, přičemž skutečnosti odůvodňující obavu, že stěžovatel si bude počínat způsobem předvídaným v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, doplnil soud o konstatování, že stěžovatel není k místu současného pobytu nijak vázán, nemá na území republiky žádné vztahy, které by svědčily jeho zájmu zde přes vedení trestního řízení setrvávat.

Dne 28.4.2004 předložil státní zástupce Okresnímu soudu v Chomutově žádost stěžovatele o nahrazení vazby peněžitou zárukou. Soudce Okresního soudu v Chomutově usnesením ze dne 3.5.2004, sp.zn. 21 Nt 169/2004, rozhodl podle ustanovení § 73a odst. 2 trestního řádu, že přijetí peněžité záruky ohledně nabídky stěžovatele je přípustné a současně tuto záruku určil ve výši 500.000,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí podal stížnost státní zástupce, kterou zdůvodnil námitkou, že při závažnosti daných vazebních důvodů není přijetí peněžité záruky v tomto případě namístě; navrhl proto zrušení tohoto usnesení a vydání následného rozhodnutí, že se nabídka peněžité záruky stěžovatele nepřijímá.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27.5.2004, sp.zn. 6 To 365/2004, rozhodl podle ustanovení § 149 odst. 1 písm. a) trestního řádu tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a znovu rozhodl podle ustanovení § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu, že nabídka peněžité záruky se nepřijímá. Konstatoval, že předcházející řízení nevykazuje procesní vady a okresní soud v něm rozhodoval na dostatečných spisových podkladech. Napadenému usnesení vytknul neúplnost jeho výroku, kde bylo v označení použitého zákonného ustanovení § 73a odst. 2 tr.ř. opomenuto příslušné písmeno a), přičemž jeho odůvodnění je pro přílišnou stručnost téměř nepřezkoumatelné. Nicméně z obsahu spisu dovodil, že skutečnosti, které založily důvody vazby, nedoznaly ani v současném stádiu trestních řízení žádných změn, přičemž jde o skutečnosti závažné. Nadto při povaze stíhané trestné činnosti (trestný či zkrácení daně, poplatku a o podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) tr.zák.) jde zároveň o závažné okolnosti případu, neboť by se jednalo o napadení fiskálního zájmu státu, kdy vznikají i nutné pochybnosti o původu prostředků k nabízené peněžní záruce. Proto nelze dosažení účelu vedeného trestního řízení ani v tomto jeho stádiu zajistit jinak, než omezením osobní svobody stěžovatele formou vazby. Proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně je podána ústavní stížnost. .
Dne 4.6.2004 byla na stěžovatele podána k Okresnímu soudu v Chomutově obžaloba pro trestné činy, pro které bylo proti němu zahájeno trestní stíhání.

K telefonickému dotazu Okresní soud v Chomutově uvedl, že jeho usnesením ze dne 6.8.2004, čj. 25 T 205/2004-660, byl stěžovatel podle ustanovení § 73 odst. 1 písm. c) trestního řádu propuštěn z vazby na svobodu a zároveň byl nad ním vysloven dohled probačního úředníka. Ústavní soud o ústavní stížnosti takto rozhoduje za situace, kdy stěžovatel již byl z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy jeho osobní svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona čís. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah může projevovat v právní sféře stěžovatele. V daném případě napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem představuje zásah do základních práv stěžovatele ve shora uvedeném smyslu a je proto na místě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná, zda tento zásah byl ústavně konformní či nikoliv.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením krajského soudu byl porušen § 2 odst. 5 a § 89 odst. 2 tr. řádu, čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 14, čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 10, čl. 89 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel uvedl k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv, že odůvodnění rozhodnutí o nepřijetí nabídky peněžité záruky je nepřezkoumatelné, neboť je pouze neurčitě odkazováno na spisový materiál, přičemž jeho vietnamskou státní příslušnost nelze považovat za důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, a konstatuje, že důvody vazby útěkové ani předstižné nejsou ničím doloženy a ani stížnostní soud toto netvrdí. Pokud se jedná o pochybnosti o původu prostředků vyjádřené v odůvodnění napadeného usnesení, uvedl, že stížnostní soud zcela ignoroval, že peněžní záruku nabízí jeho obhájce a nikoliv on sám. Konečně stěžovatel namítá, že skutek, pro který je stíhán, nelze kvalifikovat podle § 148 trestního zákona, neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel vyráběl a skladoval cigarety různých značek a k výrobě neměl oprávnění, takže tento skutek lze kvalifikovat toliko jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 trestního zákona, v důsledku čehož by došlo ke změně vazební lhůty a k jeho propuštění na svobodu z úřední povinnosti již 19.3.2004. Stěžovatel nesouhlasí též s názorem stížnostního soudu, že nelze dosažení účelu trestního řízení ani v tomto stadiu zajistit jinak, než omezením osobní svobody stěžovatele. Setrvává na svém názoru, že peněžitá záruka je v jeho případě přípustná. Napadené rozhodnutí bylo sice samo o sobě vydáno v mezích zákona, avšak bez jakéhokoliv prověření důkazů navržených obhajobou a při ignorování skutečností svědčících v jeho prospěch, což však staví toto rozhodnutí do pozice rozhodnutí nezákonného, kdy byly ignorovány i nálezy Ústavního soudu, uveřejněné ve pod č. 43 ve svazku 7 a pod č. 30 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Uvedl, že peněžitá záruka je opatřením nahrazujícím vazbu při trvání vazebních důvodů a v jeho případě je přípustná, neboť důvody vazby útěkové ani předstižné nejsou ničím doloženy a ani stížnostní soud toto netvrdí a bez doložení důvodů vazby nepřísluší ani státním orgánům užít represní opatření.

Krajský soud v Ústí nad Labem, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že "podstatou ústavní stížnosti je výhradně polemika stěžovatele, že napadené rozhodnutí bylo sice samo o sobě vydáno v mezích zákona, avšak bez jakéhokoliv prověření důkazů navržených obhajobou a při ignorování skutečností svědčících ve prospěch stěžovatele, což staví napadené rozhodnutí do pozice rozhodnutí nezákonného". Je toho názoru, že stížnost státního zástupce řádně posoudil z hlediska trestního zákona a trestního řádu a své právní názory též i řádně v usnesení odůvodnil a tudíž není důvod právní názor vyslovený v odůvodnění usnesení měnit. Ve věci bylo nařízeno neveřejné zasedání a krajský soud respektoval při svém rozhodování jak podmínky dané procesními právními předpisy, tak i procesní principy plynoucí z ústavního pořádku. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.

Okresní státní zastupitelství Chomutov se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vyžádaného spisu Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 21Nt 169/2004, a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením krajského soudu byla porušena řada jeho základních práv zakotvených v Listině, tj. čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 14, čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 3, Ústavě, tj. čl. 1, čl. 10, čl. 89 a čl. 95 a Úmluvě, tj. čl. 5 a čl. 6 odst. 2. Stěžovatel takto uvádí řadu základních práv, která nezakládají samostatná přímo vymahatelná subjektivní veřejná základní práva a nelze je porušit samostatně, neboť lze se na ně odvolávat a je aplikovat zpravidla jen ve spojení s jinými základními právy. Z hlediska posouzení ústavní stížnosti připadá v úvahu zejména článek 5 odst. 3 Úmluvy, dle něhož

"3. Každý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody v souladu s ustanovením odstavce 1 písm. c) tohoto článku, musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci a má právo být souzen v přiměřené lhůtě nebo propuštěn během řízení. Propuštění může být podmíněno zárukou, že se dotčená osoba dostaví k přelíčení."

Ústavní soud se problematikou zrušení rozhodnutí o přijetí peněžité záruky zabýval v usnesení sp. zn. I. ÚS 219/99. V jeho odůvodnění konstatoval, že "V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. 111. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257)."

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve vztahu k poslední větě čl. 5 odst. 3 Úmluvy je zpravidla spojena se souběžným uplatněním soudní garance práva na svobodu a osobní bezpečnost zakotveného v jiných ustanoveních článku 5 Úmluvy (zejména v jeho odst. 1., písm. c). Podle Soudu poslední věta čl. 5 odst. 3 Úmluvy nezakládá pouhou možnost státu, ale povinnost státu nahradit vazbu zárukou, jestliže přítomnost obviněného na přelíčení lze zajistit jiným, mírnějším způsobem, než je vazba. Ve věci Wemhoff proti Německu (1968), v odstavci 15. odůvodnění rozsudku Soud uvedl, že poslední věta čl. 5 odst. 3 Úmluvy naznačuje, že "když jedinými zbývajícími důvody pro pokračování vazby je obava, že obviněný uprchne, aby se tak trestnímu stíhání vyhnul, musí být nařízeno jeho propuštění v průběhu řízení, je-li možné od něho získat záruky, že se řízení zúčastní." To ovšem neznamená, že obviněný musí být vždy propuštěn na záruku, je-li tu obava z útěku a obviněný záruku nabídne. Nebezpečí útěku může být tak vysoké, že žádná záruka nemůže vazbu nahradit. K odmítnutí propustit stěžovatele z vazby na peněžitou záruku viz též rozsudek ve věci Punzelt proti České republice (2000), uveřejněný v přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 3/2000, str. 107 a násl. v němž "Soud znovu konstatuje, že přiměřenost trvání vazby musí být v každé věci posuzována podle její konkrétní povahy. Pokračování vazby může být ... ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje skutečný veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. Na prvním místě přísluší vnitrostátním soudním orgánům, aby posoudily okolnosti mluvící pro a proti existenci takového imperativního zájmu a aby je uvedly ve svých rozhodnutích týkajících se žádostí o propuštění na svobodu. Především na základě odůvodnění uvedených v těchto rozhodnutích, a rovněž na základě nesporných skutečností uvedených stěžovatelem v jeho stížnostech, musí soud rozhodnout, zda byl porušen čl. 5 odst. 3 Úmluvy."

Pokud jde o konkrétní námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, nelze se ztotožnit s námitkou, že vazební důvody jsou odůvodněny v napadeném rozhodnutí stížnostního soudu pouze odkazem na spisový materiál, neboť na spisový materiál je poukazováno v tom směru, že z jeho obsahu dovodil soud svůj závěr, že "skutečnosti, které na straně obviněného založily důvody vazby, nedoznaly ani v současném stádiu trestního řízení žádných změn", přičemž jde o "skutečnosti závažné". Stížnostní soud po posouzení existence důvodů vazby v době rozhodování o nabídce peněžité záruky se tedy postavil na stanovisko, že skutečnosti, které v předcházejícím stadiu vedly k vzetí stěžovatele do vazby a k jeho ponechání ve vazbě, se nikterak nezměnily, a proto na tyto v celém rozsahu odkázal, aniž by je blíže rozváděl. Stížnostní soud neodkázal obecně na spisový materiál, nýbrž na konkrétní skutečnosti, které založily důvody vazby a byly rozvedeny jak v rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby, tak v rozhodnutí státního zástupce o jeho ponechání ve vazbě a doplněny i v odůvodnění usnesení stížnostního soudu, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí.

Lze přiznat jistou opodstatněnost námitce vztahující se k odůvodnění vazebních důvodů v tom směru, že v napadeném usnesení není blíže rozvedena "závažnost" existujících vazebních důvodů. Dle názoru Ústavního soudu tato vada však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, jde pouze o neúplnost odůvodnění a nikoli o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly. Nadto je třeba konstatovat, že napadené usnesení není rozhodnutím, pro jehož vydání je základním kritériem existence či neexistence vazebních důvodů, jako je tomu při rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o dalším trvání vazby (§ 71 odst. 3 až 6 trestního řádu). V daném případě soud rozhodoval o nabídce peněžité záruky a nepřijetí této nabídky podle ustanovení § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu lze odůvodnit alternativně buď závažností skutečností odůvodňujících vazbu nebo okolnostmi případu. V daném případě stížnostní soud své rozhodnutí opřel nejen o skutečnosti odůvodňující vazební důvody, ale i o závažné okolnosti případu, tj. povahu stíhané trestné činnosti, kdy zdůraznil tu skutečnost, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný trestný čin (§ 41 odst. 2 trestního zákona), kterým byl napaden fiskální zájem státu.

Zcela nepřiléhavá je námitka stěžovatele, že v napadeném usnesení nejsou doloženy důvody vazby předstižné. Důvod vazby ve smyslu ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu nebyl v žádném stadiu trestního řízení u stěžovatele uplatněn, do vazby byl vzat toliko z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu (tzv. útěková vazba) a rovněž státní zástupce při rozhodování o dalším trvání vazby u stěžovatele shledal pouze tento vazební důvod.

Taktéž námitka týkající se ze strany soudu vyslovených pochybností o původu prostředků k nabízené peněžité záruce je nepřípadná. Z formulace předmětné nabídky adresované Okresnímu státnímu zastupitelství Chomutov je zcela zřejmé, že tuto nabídku podal advokát jako obhájce stěžovatele, tedy za stěžovatele, nikoliv za sebe.

Za této situace je Ústavní soud toho názoru, že rozhodnutí stížnostního soudu je v plném souladu s ustanovením § 73a odst. 2 písm. b) trestního řádu a je akceptovatelné i z ústavního hlediska. Napadené usnesení má rovněž zákonné náležitosti požadované ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu.

Nutno též zdůraznit, že Ústavní soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž neposuzuje celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí a nepřehodnocuje závěry o existenci či neexistenci vazebních důvodů. Tyto otázky jsou zpravidla řešeny v působnosti obecných soudů, které vycházejí z konkrétních zjištění obsažených v trestním spisu. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatoval, že není součástí obecného soudnictví a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím některého z nich porušena ústavní práva nebo svobody, což v přezkoumávaném případě zjištěno nebylo.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje rovněž právní kvalifikaci skutku, pro který je proti němu vedeno trestní řízení. K tomu třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší v daném stadiu trestního řízení, to je v průběhu přípravného řízení, přezkoumávat právní kvalifikaci jednání stěžovatele v době rozhodování o nabídce peněžité záruky. Jednak usnesení policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR Chomutov ze dne 19.11.2003, ČTS: ORCV-1533/KSV-OHK-MX-2003, kterým bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle § 148a odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona, není ústavní stížností napadeno a jednak nutno zdůraznit, že zahájením trestního stíhání je obviněný stíhán pro skutek, z jehož spáchání je podezřelý a pro tento skutek je dále vedeno trestní řízení.

Kvalifikace skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neznamená, že by takovéto posouzení jednání obviněného bylo konečné a že by tak byl vysloven nezvratný závěr, jakého trestného činu se dopustil. Usnesení o zahájení trestního stíhání představuje toliko primární procesní předpoklad, nezbytný k tomu, aby určité trestní řízení bylo zahájeno a následně realizováno. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces sestavený ze spolupůsobení a zároveň kontroly realizované jednotlivými orgány činnými v trestním řízení a v tomto procesu lze zpravidla případné vady, a to i protiústavní, napravit v rámci řízení obvyklým a zákonem předvídatelným způsobem samotnými orgány činnými v trestním řízení. Právní kvalifikace jednání obviněného může doznat změn již v průběhu vyšetřování, k odlišné kvalifikaci může dospět i státní zástupce při podání obžaloby, kteroužto kvalifikací není vázán ani soud, který rozhoduje o skutku, který je uveden v žalobním návrhu (§ 220 odst. 1 trestního řádu) a právní kvalifikaci jednání obžalovaného může, při dodržení stanoveného procesního postupu (§ 190 odst. 2, § 225 odst. 2 trestního řádu), jakkoliv změnit. Ústavní soud, veden principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, proto i v situaci, kdy je proti usnesení o zahájení trestního stíhání podána ústavní stížnost, zasahuje ve fázi přípravného řízení do rozhodování orgánů činných v trestním řízení zcela výjimečně.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že rozhodnutím soudu o nepřijetí nabídky peněžité záruky, ani řízením tomuto rozhodnutí předcházejícím, nebyla porušena základní ústavní práva stěžovatelem v ústavní stížnosti tvrzená či jiná ústavně garantovaná práva nebo svobody.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. února 2005

JUDr.Miloslav Výborný zastupující předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.