IV. ÚS 2271/09
IV.ÚS 2271/09 ze dne 23. 11. 2009


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 23. listopadu 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného opatrovnicí K. B.u, právně zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou, AK se sídlem ul. Míru 17, 337 01 Rokycany, proti usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 17. 9. 2008 sp. zn. 1 Nt 257/2006, usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 620/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2009 sp. zn. 7 Tdo 603/2009 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojil stěžovatel proti shora označeným soudním rozhodnutím, jimiž byla dle jeho názoru porušena základní práva, jež jsou mu garantována ustanoveními čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel nejprve rekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, přičemž dospěl k závěru, že soudy všech stupňů nesprávně posoudily podmínky pro uložení sexuologického a psychiatrického ochranného léčení ústavní formou. Dle ustanovení § 72 odst. 1 trestního zákona může být toto léčení uloženo osobě, která spáchala čin jinak trestný a zároveň je její pobyt na svobodě nebezpečný. Stěžovatel poukazoval na to, že v jeho případě nebyla druhá podmínka splněna. Nebezpečnost pobytu na svobodě je podle stěžovatele nutno posuzovat podle stavu v době rozhodování soudu o uložení ochranného léčení; splnění této podmínky v době, kdy by bylo trestní stíhání zastaveno, nepostačuje. Přitom podle stěžovatelem uváděné judikatury není možno vycházet pouze z doporučení lékaře (znalce).

Stěžovatel upozorňoval na skutečnost, že ke spáchání činů jinak trestných došlo již v letech 2004 a 2005, zatímco ochranné léčení mu bylo uloženo až v roce 2008, ačkoliv se v mezidobí žádného podobného jednání nedopustil. Stěžovatel byl navíc léčen ambulantně, přičemž nebylo prokázáno, že by ambulantní léčba byla nedostatečná.

II.

Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
III.

Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný; jde o návrh sice přípustný, ale z důvodů dále vyložených zjevně neopodstatněný.

Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je nesouhlas s uložením ústavního ochranného léčení. Ústavní ochranné léčení lze uložit, jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Právě splnění posléze uvedené podmínky stěžovatel - jak již uvedeno - rozporuje.

Ochranné léčení v ústavní formě je závažným omezením osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny a čl. 5 Úmluvy, které za určitých okolností může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Je navíc nutné mít na paměti, že nejde o trest, nýbrž o ochranné opatření. Vzhledem k těmto skutečnostem je nutno zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody (srov. nález IV.ÚS 502/02, Sb. n. u., sv. 35, str. 257). Ochranné léčení tudíž může být uloženo pouze tehdy, pokud soud na základě přesvědčivých důkazů dospěje k závěru, že existuje vysoké riziko útoku na zájmy chráněné trestním zákonem; navíc musí jít o zájmy natolik závažné, aby odůvodnily omezení osobní svobody.

Podle judikatury obecných soudů, aprobované i citovaným nálezem Ústavního soudu, je nebezpečnost pachatelova pobytu na svobodě třeba vykládat tím způsobem, že musí být dána vysoká pravděpodobnost, že nepříčetný pachatel spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem, a to pod vlivem duševní choroby. Tuto otázku je třeba posoudit na základě zjištění o chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost nebezpečný. Samotné doporučení znalců, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení, není dostatečným podkladem pro rozhodnutí o této otázce. Je tudíž na soudu ukládajícím ústavní ochranné léčení, aby přesvědčivě odůvodnil, proč je pobyt pachatele činu jinak trestného na svobodě nebezpečný.

Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy ve věci postupovaly v souladu se zmíněnými kritérii. Okresní soud v Rokycanech se ve svém rozhodnutí vypořádal jak se znaleckými posudky, které doporučovaly ústavní léčení, tak s názorem ošetřujícího lékaře, který pokládal ambulantní léčbu za dostatečnou. Poté přesvědčivě odůvodnil, proč přikročil k zásahu do osobní svobody stěžovatele. Ústavní soud nemá žádných ústavněprávních námitek proti názoru Okresního soudu v Rokycanech, že postoj ošetřujícího lékaře bagatelizoval rizikový vliv rodiny, která je k jednání stěžovatele nekritická. Kritičnost stěžovatelova okolí je přitom podle provedených důkazů pro léčbu stěžovatele zcela klíčová. Ústavní soud navíc podotýká, že znalecké posudky, s nimiž Okresní soud v Rokycanech pracoval, se otázce nebezpečnosti stěžovatelova pobytu na svobodě věnovaly zevrubně a byly v době opakovaného rozhodování o uložení ochranného léčení aktualizovány; nelze proto tvrdit, že by provedené důkazy neodrážely stav v době rozhodování. Závěr obecných soudů, že hrozí vysoké riziko recidivy, případně ještě závažnějšího deliktního jednání, se ve světle provedených důkazů jeví jako opodstatněný.

Dále je třeba poznamenat, že obecné soudy při uložení ochranného léčení ústavní formou pouze nepřejímaly názory obsažené ve znaleckých posudcích, nýbrž je kriticky hodnotily a vycházely i z dalších listinných důkazů. K porušení stěžovatelových práv garantovaných ustanoveními čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny tedy nedošlo.

K již uvedenému Ústavní soud dodává, že přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sb. n. u., sv. 3, str. 257). Pochybení v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu, představuje porušení základních práv a svobod, zejména ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jen za určitých podmínek. Rozhodovací praxe Ústavního soudu definovala určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat, a rozlišila v souvislosti s nesprávnou realizací důkazního řízení případy důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, případů důkazů opomenutých a případy svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 798/08, http://nalus.usoud.cz). Žádná z nastíněných situací však v projednávané věci nenastala.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2009

Vlasta Formánková předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.