IV. ÚS 2270/13
IV.ÚS 2270/13 ze dne 5. 11. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické, soudkyně JUDr. Vlasty Formánkové a soudce zpravodaje JUDr. Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Josefa Stančáka, zastoupeného Lazarosem Dimitriadisem, advokátem se sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2010 č. j. 8 Co 406/2010-382 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013 č. j. 32 Cdo 1739/2011-460, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. července 2013, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 2. července 2010 č. j. 8 C 45/2003-352, v pořadí druhým v této věci, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) částku 198 596,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. října 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení z částky 198 596,- Kč ve výši 5,5 % od 1. dubna 2003 do 1. října 2003 a ve výši 3,5 % od 2. října 2003 do zaplacení (výrok pod bodem II.), zamítl žalobu ohledně částky 117 684,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem III.), zamítl žalobu ohledně částky 13 860,- Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem IV.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 3,5 % z částky 55 800,- Kč od 15. listopadu 2002 do 15. ledna 2003 (výrok pod bodem V.), zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 5,5 % z částky 55 800,- Kč za den 14. listopadu 2002 a ve výši 2 % z částky 55 800,- Kč od 15. listopadu 2002 do 15. ledna 2003 (výrok pod bodem VI.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body VII. - IX.).

K odvolání žalobce i žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. listopadu 2010 č. j. 8 Co 406/2010-382 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 198 596,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 2. 10. 2003 do zaplacení zamítl. Ve výrocích pod body II., III., IV. a VI. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ve výroku pod bodem V. odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 55 800,-Kč s úrokem z prodlení ve výši 3,5 % od 15. 11. 2002 do 15. 1. 2003 zamítl. Ve výrocích pod body VII. a VIII. odvolací soud změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 37 416,- Kč. Žalobci odvolací soud uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 136 016,- Kč a dále žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 47 119,50 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. května 2013 č. j. 32 Cdo 1739/2011-460 dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2010 č. j. 8 Co 406/2010-382, v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 2. července 2010 č. j. 8 C 45/2003-352, v přisuzujícím výroku pod bodem I. a žaloba na zaplacení částky 198 596,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 2. října 2003 do zaplacení byla zamítnuta, zamítl (výrok pod bodem I.). Ve zbývajícím rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl (výrok pod bodem II.). Žalobci dovolací soud uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 729,20 Kč (výrok pod bodem III.).

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel brojí výlučně proti výrokům rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu o nákladech řízení a domáhá se jejich zrušení. Stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že jeho ústavní stížnost "je důvodná a zákonná". Ústavní stížnost však neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel pouze poukazuje na to, že to byla žalovaná, která toto řízení vyvolala, a proto by ze svého jednání neměla získat finanční prospěch, a zdůrazňuje, že sám neporušil žádné smluvní podmínky, ba naopak plnil řádně svůj smluvní vztah se žalovanou, a proto je přesvědčen, že jsou zde v plném rozsahu naplněny podmínky uvedené v ustanovení § 150 o. s. ř.
III.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1216/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05).

Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před soudy rozhodujícími ve věcech civilních, trestních a správních je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. III. ÚS 224/98, II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000, I. ÚS 633/05).

Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu problematiky nákladů řízení potom platí o to více pro rozhodování podle ustanovení § 150 o. s. ř.; aplikace citovaného ustanovení je totiž svou podstatou výjimečná, neboť pouze zjistí-li soud existenci důvodů hodných zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení § 150 o. s. ř. obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by to odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti tohoto kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv.

Je zásadně věcí soudu, který případ projednává, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 37/02). Ústavnímu soudu proto zásadně nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití tohoto ustanovení (srov. sp. zn. I. ÚS 389/05).

Není žádných pochybností o tom, že úvaha soudu, zda se v dané věci jedná o tak výjimečný případ, že jsou důvody pro aplikaci ustanovení (ustanovení § 150 o. s. ř.) naplněny, musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna, neboť jinak by šlo o soudní postup, v němž by bylo možné spatřovat prvky libovůle (srov. sp. zn. III. ÚS 727/2000). Současně však Ústavní soud dodává, že pokud soud nezjistí žádné důvody, pro které by nemusel zcela či zčásti náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. přiznat, není jeho povinností, aby zevrubně vysvětloval, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupil (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 397/05).

Ústavní soud ověřil, že Krajský soud v Ostravě i Nejvyšší soud své výroky týkající se nákladů řízení dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnily. Do závěrů těchto soudů Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, neboť v jejich argumentaci neshledal žádný protiústavní exces.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2013

JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.